Domov levhartů (Panthera pardus) sahá od jižní Afriky až po asijský Dálný východ. Na tak rozsáhlém území vytvořili osm poddruhů, které osídlily prakticky veškerá dostupná prostředí. Přizpůsobili se životu v tropickém pralese stejně jako v pouštích a velehorách. Dokážou žít i v prostředí studené tundry s průměrnou roční teplotou 1,5 oC, kde se v zimě brodí hlubokým sněhem a teploty klesají k -30 oC.
Poslední výspa levhartů
Takto drsné prostředí panuje na Dálném východě, nejvýchodnější výspě rozšíření levhartů. Právě tady žije izolovaná populace jednoho ze tří kriticky ohrožených poddruhů – levhartů mandžuských (P. p. orientalis). Z kdysi rozsáhlého území na pomezí Číny, Ruska a Koreje jim do dnešních dnů zbyl jen nepatrný ostrůvek ležící po obou stranách čínsko-ruské hranice.
Kočka bez pasu a víza
Levharti ovšem žádné hranice neuznávají a klidně je bez pasu a víza přecházejí. Na jejich ochranu byla už v roce 2001 založena na čínské straně přírodní rezervace Hunchun, na ruské straně na ni v roce 2012 navázal národní park Země leopardů. Vědci v té době odhadovali, že v celé oblasti žije 25–50 jedinců. Tyto odhady ale nemohly být zcela přesné, protože vycházely ze stop, z nichž se nedala identifikovat jednotlivá zvířata.
Jen 84!
Vědci se proto rozhodli spočítat levharty přesněji za pomoci fotopastí. Více než tisícovku jich rozmístili na obou stranách hranic podél obvyklých levhartích stezek. Aby zachytily procházející zvíře z obou stran, instalovali vždy dvojici – po jedné na každou stranu stezky. Během dvou let tak získali desítky tisíc záběrů, na kterých podle odlišného vzoru skvrn bezpečně poznali každého jednotlivého levharta. A následně je spočítali: V oblasti jich žije pouze 84!
Mimo rezervaci
Snímky z fotopastí samozřejmě prozradily mnohem víc. Rezervace Hunchun je jen úzký pás země podél hranic. Vědci proto zahrnuli do výzkumu i značnou část přilehlého území. Jejich předpoklad se potvrdil – levharti se pohybují i daleko za hranicemi rezervace. Rozložení jejich populace mezi oběma státy není rovnoměrné – v ruské části jich žije daleko víc než v Číně. Asi 16 jedinců (tj. 20% z celkového počtu) se objevovalo na fotografiích z obou zemí, což potvrdilo nutnost vzájemné spolupráce při ochraně celého hraničního pásma.
Není vyhráno
V tak málo početné populaci se rychle snižuje genetická rozmanitost, což zvyšuje její zranitelnost. Stačí epidemie nemoci nebo přírodní katastrofa a všichni levharti vyhynou. Ruští vědci proto chtějí vytvořit rezervní populaci na nějakém úplně jiném místě. Kromě toho plánují vznik chráněného biokoridoru, jímž by levharti mohli migrovat do hor severně od národního parku a zvětšovat tak svůj areál výskytu.
Velkolepý plán
Naproti tomu čínští vědci již předložili své vládě návrh na rozšíření stávající rezervace a založení rozsáhlého národního parku, který by zahrnoval celé území prokazatelně obývané levharty. V návaznosti na národní park v Rusku by tak vznikla rozsáhlá bilaterální (tedy přeshraniční) biosférická rezervace, ve které by spolupracující vědci obou zemí mohli mnohem účinněji chránit vzácnou kočku.
Nejen levhart, tygr taky
Podobně drsnému prostředí jako levhart mandžuský vzdorují i další velké kočkovité šelmy. Jednou z nich je největší (spolu se lvem) kočka světa, tygr ussurijský. Ještě donedávna byl považován za samostatný poddruh s odborným názvem Panthera tigris altaica. Srovnávací studie však tento poddruh stejně jako ostatní poddruhy tygrů žijících na pevnině v roce 2017 zpochybnila. Dnes podle ní žijí pouhé dva poddruhy tygrů – kontinentální (P. t. tigris) a ostrovní (P. t. sondaica).
Společný domov
Přestože už není samostatný poddruh, vzhledem k rozdílům v tělesné stavbě, které vznikly jako přizpůsobení drsné sibiřské tundře, je tygr ussurijský jedinečnou zeměpisnou formou. Obývá podobnou oblast jako levhart mandžuský, jižní části jejich areálů výskytu se dokonce překrývají. Ochrana levhartů a jejich životního prostředí tak pomáhá i ohroženým tygrům.
Velcí a huňatí
Pobytu v drsné tundře se tygři přizpůsobili stejně jako levharti: Široké tlapy fungují jako sněžnice, proti krutým mrazům je chrání dlouhá hustá srst, která může být na břiše v zimě až deseticentimetrová. Před chladem je ostatně chrání i jejich velikost (čím větší zvíře, tím menší je plocha jeho těla vyzařující teplo). Dospělí samci mohou vážit až 300 kg a jsou 2,5 m dlouzí.
Drsný horolezec
Drsné podmínky nepanují jen na Sibiři. S mrazem a sněhem se potýkají i obyvatelé nejvyšších asijských hor včetně Himálaje, Ťan-šanu, Pamíru či Altaje. Tady všude žije samotářská půvabná kočka – irbis horský (Panthera uncia), známý pod starším názvem sněžný levhart. V létě vystupuje až do výšek 6000 m. Také on se před mrazem chrání mimořádně hustou dlouhou měkkou srstí. Navíc není jen otužilý "polárník", ale také horolezec. V horách zdolává i kolmé skalní stěny a jeho několikametrové skoky, při nichž mu pomáhá i nezvykle dlouhý ocas, by mu záviděl leckterý atlet.
