Představte si, že byste kvůli jedné večeři měli uplavat 7 tisíc kilometrů. Komu by se chtělo, že? Zvláště, když je dost potravy takřka u nosu. Tedy – u zobáku. Protože tento plavecký maraton každoročně podnikají tučňáci novozélandští.
Tučňák Tawaki
Tučňák novozélandský (Eudyptes pachyrhynchus) patří do skupiny tzv. chocholatých tučňáků. Žije pouze na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova, kde ho místní lidé znají pod domorodým maorským jménem tawaki. Hnízdo si buduje pod kořeny stromů nebo pod převislými balvany v hustém pralesním podrostu. Samice klade dvě vejce, pár ale většinou odchová jen jedno mládě. I tak je jeho výchova pro oba rodiče nesmírně náročná, během tohoto období ztratí až polovinu své váhy.
Přepeřování
Hned, jak mláďata vymění své chmýří za dospělácké opeření, tučňáci pevninu opustí. Konečně mají čas pořádně se nažrat a přibrat na váze. Čeká je totiž další vyčerpávající období – přepeřování. Na rozdíl od většiny ptáků nemění peří postupně, ale vypadá jim všechno najednou. Než jim doroste nové, nemohou do vody, a tudíž ani lovit ryby. A tak celé tři týdny jen stojí a šetří energií.
Tučňáci s vysílačkou
Vědci předpokládali, že se tučňáci před pelicháním vykrmují někde u břehů Nového Zélandu. Kam by také vyčerpaní téměř tříměsíční péčí o mláďata plavali? Protože však netušili, kde přesně, opatřili skupinu tučňáků vysílačkami, s jejichž pomocí je sledovali. Stalo se však něco nečekaného - tučňáci opustili vody Nového Zélandu a zamířili k Antarktidě.
Dvě skupiny
Jako první odplavali mladí ptáci a ti, kteří se toho roku nerozmnožovali. Cestou změnili směr - jejich cílem se staly subtropické vody jižně od Tasmánie. Ve druhé skupině byli tučňáci, kteří odchovali mláďata. Přestože vyrazili později, doplavali dál, až na půl cesty k Antarktidě do chladných subantarktických vod. Urazili vzdálenost přibližně 3,5 tisíce km a stejnou pak při návratu k rodnému pobřeží.
Záhada trvá
Proč ale plavou tak daleko, když dostatek potravy mohou najít ve vodách Nového Zélandu? Jednou z možností je, že jde o instinkt zděděný po společném předkovi všech chocholatých tučňáků. Ten žil nejspíš v subantarktickém pásmu, kde dnes žije většina chocholatých druhů. Jinou možností je nedávná minulost tučňáků novozélandských, v níž hnízdili u Severního ostrova a za potravou to měli dál. Později je tlak civilizace zahnal na jih, ale tučňáci si stále pamatují původní vzdálenost, kterou musí uplavat k prostřenému stolu.
Větší kořist
Důvody, proč se cesta tučňáků dělí na dva směry, vědci zatím také jen odhadují. Nejspíš je to ale rozdílem v dostupné potravě: V chladných subantarktických vodách se daří větším rybám než v subtropech. A větší kořist potřebují právě ti jedinci, kteří jsou vyčerpaní péčí o mláďata. Potvrdit to ale musí ještě další výzkumy.
Novozélandští tučňáci
Tawaki neboli tučňák novozélandský není jediný druh, který žije pouze na Novém Zélandu. Dalším endemickým druhem (který nikde jinde nežije) je 70 cm vysoký tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), vyhynutím ohrožený druh z východního pobřeží Jižního ostrova. Hnízdí na strmých hustě zarostlých stráních, potravu před přepeřováním hledá v okolním moři.