Tvrdost ořechových skořápek zná každý, kdo pomáhá doma louskat ořechy do vánočního cukroví. Veverky, pro které jsou ořechy důležitou potravou, ale louskáček nepotřebují - skořápku jednoduše prohlodají. Příroda je k tomu vybavila ostrým dlátem. Či spíše dvěma páry dlát pracujícími proti sobě. Právě tak fungují jejich přeměněné řezáky - hlodáky. Podle nich ostatně dostala celá skupina živočichů český název hlodavci.
Záhadné zvíře
Když v roce 1780 přivezl jeden francouzský vědec z Madagaskaru podivné zvíře s obrovskýma očima, velkýma ušima a dlouhými kostnatými prsty, nikdo si s jeho zařazením nevěděl rady. Celé zvíře včetně dlouhého huňatého ocásku ze všeho nejvíc připomínalo veverku. Nápadné ostré hlodáky tento dojem jen umocnily. Vědci proto nijak nepochybovali o tom, že zvíře je nový druh hlodavce blízce příbuzného veverkám.
Nedobytná snídaně
Až o téměř sto let později vědci zařazení podivného savce pojmenovaného ksukol ocasatý přehodnotili. Ukázalo se, že s hlodavci není ani trochu příbuzný, ale že je to druh lemura a patří tedy mezi primáty. Takže je příbuzný i lidoopům a také nám, lidem. Podivný vzhled a především řezáky podobné veverčím jsou přizpůsobením jeho potravě. Ksukol se totiž živí larvami hmyzu, které žijí ve dřevě. Zuby v podobě dlát mu slouží k tomu, aby se k nim prohlodal.
Souběžný vývoj
Ksukol se tak stal modelovým zvířetem takzvaného souběžného (konvergentního) vývoje. Tedy vývoje, kdy se dva nepříbuzné druhy živočichů přizpůsobují shodným životním podmínkám, způsobu života nebo shodnému získávání potravy. Stejně jako veverky i ksukol se potřebuje ke své potravě prohlodat - a tak se jeho řezáky začaly čím dál víc podobat veverčím hlodákům.
Lebka ve 3D
Nedávno se vědci rozhodli prozkoumat, jak moc se k sobě ksukol a veverka přiblížili. Zda se jedná jen o zuby nebo jestli jsou na jejich hlavě ještě nějaké další podobnosti. Naskenovali proto lebky ksukolů a amerických veverek popelavých (Sciurus carolinensis) a vytvořili jejich 3D modely. Data z nich získaná (rozměry kostí, úhly apod.) pak zadali do speciálního srovnávacího počítačového programu.
Nejen zuby
Ukázalo se, že ksukol a veverka k sobě mají mnohem blíž, než dosud vědci předpokládali. Při zdolávání tvrdých skořápek či tvrdého dřeva zřejmě zdaleka nejde jen tvar zubů. Je k tomu potřeba i značná síla. Mohutným zubům se proto musel přizpůsobit i tvar čelistí, které musí umožnit silný skus. To se u ksukola mimo jiné projevilo protažením obličejové části lebky, která je u jiných primátů spíš plochá.
Pochopitelný omyl
Předkové ksukolů a veverek nejenže nebyli příbuzní, ale ani si nebyli nijak podobní. Nutnost dolovat potravu z tvrdých skořápek nebo z tvrdého dřeva však vedla k postupnému sbližování jejich vzhledu. Nová studie poprvé prokázala, že souběžný vývoj obou druhů se netýkal jen zubů, ale celé lebky a dolní čelisti. A tak není divu, že se vědci v 18. století zmýlili a zařadili ksukola mezi veverkovité hlodavce.
Ksukol nebo aye-aye?
Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) je známý i pod domorodým jménem aye-aye. Je to noční tvor, který žije samotářsky v korunách stromů. K lovu larev ukrývajících se ve dřevě mu slouží velké ušní boltce schopné zachytit sebenepatrnější šramot, který larva vyluzuje. Prsty poklepává na dřevo podobně jako datel, aby zjistil, kde jsou v něm dutiny, a přiměl larvu k pohybu, který ji prozradí. Když se k ní prohlodá, vytáhne ji dlouhým prostředním prstem jako háčkem.
