Papoušci ara jsou už dlouho oblíbenými domácími mazlíčky. Svou roli v tom hraje jejich atraktivní vzhled, dlouhověkost, ale také inteligence srovnatelná s inteligencí primátů. Přesto jim dosud rozumíme méně, než našim chlupatým kamarádům. Ti nám dokážou leccos sdělit svou mimikou, tedy výrazem tváře, způsobeným stahy obličejových svalů. Ptáci mimické svaly nemají, ale svůj "obličej" měnit umí – načechrají nebo uhladí peříčka na hlavě a ti, kteří mají holé líce jako ary, se červenají. Co tím ale vyjadřují, dosud nikdo nestudoval.
Pět dorostenců
To se rozhodla změnit skupina vědců, která sledovala proměny "tváří" pěti papoušků ara ararauna. Všichni byli uměle odchovaní člověkem, a i když už měli plně vyvinuté dospělácké peří, pohlavně dospělí ještě nebyli. Tím bylo jisté, že chování papoušků nebude souviset s námluvami. Jejich chovatelé je pravidelně krmili a trénovali k volnému letu, takže k nim jejich svěřenci měli silný vztah. Dalo se předpokládat, že se to nějakým způsobem projeví.
Papoušci před objektivem
Vědci své pokusy prováděli v čase, kdy byli jednotliví ptáci zvyklí létat mimo voliéru. V sérii pokusů sledovali, jak reagují na svého chovatele. Přitom fotografovali jejich hlavy, aby přesně zaznamenali, kdy papoušci načechrají peří na temeni, v týle a na krku a v jaké situaci jejich holé, obvykle bílé tváře, zčervenají. Pokusy měly v podstatě dvě podoby. Při té první byl chovatel otočen tváří k papouškovi, navázal s ním oční kontakt a mluvil na něj (aniž by se ho dotýkal). Ve druhé sérii k němu byl otočený zády a nevšímal si ho.
Spokojený ara
Pokud si chovatel ary nevšímal, papoušek byl zjevně nespokojený a snažil se svého chovatele přimět, aby se obrátil. Točil se k němu, zobákem nebo pařátem ho tahal za oděv a někdy mu dokonce vyskočil na rameno. Zcela jinak reagoval, když s ním byl chovatel v kontaktu. Tehdy načepýřil peří na hlavě a také mu zčervenaly tváře. Vědci usoudili, že obě tyto reakce vyjadřují pozitivní naladění a spokojenost papouška.
Projevy emocí
Jejich teorii podporuje i chování arů ve voliéře v průběhu dne bez přítomnosti chovatele. Peří na hlavě čechrají, když jsou v klidu - odpočívají nebo si hrají s různými předměty. Také tak dávají najevo kladné pocity při společenských kontaktech s ostatními papoušky nebo při vzájemném čištění a upravování peří. Zdá se tedy, že pokud vám váš ara červená a čepýří se, máte to u něj dobré. Definitivně "přečtené" však tyto papoušky ještě nemáme – na to byl pokusný vzorek (pouhých pět papoušků) příliš malý. Projevy jejich emocí si však další výzkum rozhodně zaslouží.
Arové známí i neznámí
Osm současných druhů arů obývá tropické lesy Střední a Jižní Ameriky. Jsou to skvělí letci s dlouhými ocasními pery, úzkými křídly a holou světlou ploškou na tváři. Živí se různými plody, semeny a ořechy, svým mohutným zobákem jsou schopni rozlousknout i ty nejtvrdší skořápky. Jako většina papoušků hnízdí v dutinách stromů a tvoří trvalé páry. Jsou dlouhověcí, v průměru se dožívají 50 let. Protože jsou žádanými domácími mazlíčky, ohrožuje je kromě kácení lesů a ztráty životního prostředí především odchyt a nelegální obchod s nimi.
Ara ararauna (Ara ararauna)
Obývá rozsáhlé území, prakticky celý střed Jižní Ameriky, část populace zasahuje až do Panamy. Je to jeden z nejčastěji chovaných druhů v soukromých chovech i zoologických zahradách.
Ara arakanga (Ara macao)
Obývá podobně rozsáhlé území jako ararauna. Je to nejpestřeji zbarvený ara, pro svou atraktivitu velmi oblíbený chovateli. Patří k nejčastěji pašovaným papouškům.
Ara červenouchý (Ara rubrogenys)
Ohrožený endemit (nikde jinde nežije) z hornaté jižní oblasti centrální Bolívie, kde obývá porosty kaktusů a trnitých křovin a stromů. Podle vědců zde žije posledních asi 130 párů, z nichž ne všechny hnízdí.
Ara kaninda (Ara glaucogularis)
Kriticky ohrožený endemit ze severní oblasti centrální Bolívie, kde žije posledních asi 250 – 300 jedinců. Vzhledem se podobá ararauně, liší se od ní nápadně modrým hrdlem a mohutnějším zobákem.
Ara malý (Ara severa)
Obývá rozsáhlé oblastí nížinných lesů Jižní Ameriky. Jeho počty se kvůli kácení lesů snižují, ale pokles zatím není tak rychlý, aby byl přeřazen do kategorie zranitelný. Nejmenší druh ary.
Ara vojenský (Ara militaris)
Obývá vzájemně izolované oblasti od západního Mexika po Argentinu. Na tomto území se přizpůsobil životu v nížinných vlhkých lesích i v polosuchých opadavých lesích.
Ara zelenokřídlý (Ara chloroptera)
Obývá obrovské území nížinných tropických pralesů Jižní Ameriky. Zbarvením připomíná arakangy, se kterými často tvoří společná hejna, chybí mu však žluté zbarvení na hřbetě.
Ara zelený (Ara ambigua)
Obývá deštné lesy Střední a severního pobřeží Jižní Ameriky, kde vytváří dva odlišné poddruhy. Jejich celkový počet ve volné přírodě byl nedávno odhadnut na 3500 jedinců.
Další "arové"
Český název ara dostali i další velcí jihoameričtí papoušci, které však odborníci řadí do jiných rodů. Nejznámější z nich je velký a nezvykle modře zbarvený ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), který nechybí prakticky v žádné zoo. Naopak nejvzácnější je ara škraboškový (Cyanopsitta spixi) – v přírodě pravděpodobně vyhynul a přežívají jen jedinci chovaní v zajetí.
