Bengálská kočka je zvědavé a chytré kočíčí plemeno, které má energie na rozdávání. Na první pohled připomíná divokou šelmu, ale ve skutečnosti nemá agresivní povahu. Vznikla zkřížením kočky domácí a divoké kočky bengálské (vyskytuje se v jižní, jihovýchodní a východní Asii). K jejímu vyšlechtění došlo z praktického důvodu: vědci zjistili, že divokým kočkám schází zákeřný gen kočičí leukémie. Ale první pokusy byly neúspěšné. Povedlo se to až americké genetičce Jean Mill na začátku 60. let 20. století. Na uznání si však musela dlouho počkat. Největší evropská felinologická asociace FIFe přijala bengálskou kočku jako samostatné plemeno v roce 1998.
Aerodynamické plemeno
Při pohledu na mohutné, svalnaté tělo nepřekvapuje, že bengálská kočka může vážit až 10 kilogramů. Tvar jejího těla je areodynamický. Má malou hlavu, široký čenich a menší uši se zaoblenými boltci. Nepřehlédnutelné jsou velké oči, které mají výrazně zelenou nebo zlatou barvu. Ocas je střední délky, na konci vždy černě zbarvený. Po divoké kočce bengálské zdědila delší a silnější nohy - díky nim je silná a rychlá. Její krátká srst je posetá kruhovými rozetami. Může mít zlatavý odlesk a čtyři různé barevné varianty: černě mramorovaná/tečkovaná, sépiová tečkovaná/mramorovaná, sněžná mramorovaná/tečkovaná nebo norčí mramorovaná/tečkovaná.
Kočka, která štěká
Bengálská kočka nemňouká, místo toho vydává chraplavý zvuk, který se podobá psímu vyštěknutí. Jako jedna z mála zástupkyň svého druhu má ráda vodu - je to správná kočka vodomilka. Není vyloženě divoká, ale má temperamentní povahu a je velice aktivní. Zároveň má silně vyvinutý mateřský a lovecký pud. Dobře se snese s jinými kočkami nebo i psy. Je vhodná pro zkušené chovatele, protože vyžaduje hodně pozornosti. Dá se vycvičit. Díky úspěšnému šlechtění je jedinečná imunitou vůčí kočičí lukémii.
