Už v roce 1700 se v Thajsku objevily první zmínky o hnědých kočkách. Jakékoliv předchozí zmínky jsou však nejasné a nedají se brát za historicky přesné.
Kočka Wong Mau
Mnohem ucelenější představu o historii tothoto kočičího plemene přinesla cesta Josepha Thompsona, který se roku 1930 vrátil z výpravy do San Francisca s kočkou Wong Mau. Šlo o křížence siamské a barmské kočky. V jejím prvním vrhu se objevilo hnědé kotě. Společně se svou kočičí mámou je dnes považováno za zakladatelku moderního plemene barmské kočky. Tato micina je oblíbená především ve Spojených Státech a v Evropě, nejvíce ve Velké Británii, narazíte na ni však i v thajských klášterech. Žijí tam společně s mnichy, kterým dělají společnost, a lákají turisty na akrobatické kousky.
Dva typy barmské kočky
Barmská kočka se dělí na dva druhy. Prvním je americká barmská kočka a druhým evropská (britská) barmská kočka. Americký typ kočky by měl mít "zaoblenou" podobu. Má kulatou hlavu, uši směřují dopředu a jsou také zaoblené. Evropský typ barmské kočky mívá hranatější tvar obličeje, a je u ní více vidět příbuznost s orientálními kočkami. Místo mňoukání podobně brouká podobně jako siamská kočka.
Plemeno se složitou povahou
Barmská kočka miluje pozornost a mazlení. Když je ponechána dlouho osamoptě, může začít dělat neplechu, třeba schválně ničit nábytek. Proto toto plemeno vyžaduje spoustu zájmu svého pána. Nesnáší konkurenci a nesnese více než dvě kočky pohromadě. Značná rivalita může panovat i mezi sourozenci. Chová se teritoriálně. Ale zároveň je to velice inteligentní, učenlivá a hravá kočka. Může se naučit proskakovat kruhy, aportovat nebo chodit na vodítku. Ráda spí v posteli na polštáři a leze na těžce přístupná místa. Dožívá se až osmnácti let.
