"Celý rok slunce svítilo chabě, podobně jako měsíc," popsal byzantský historik Prokopius z Kaisereie rok 536 našeho letopočtu v Knihách o válkách. "Jako kdyby bylo neustále zatměno, jeho paprsky ztratily jas a nedopadaly tak silně, jak je obvyklé." Prokopius měl pravdu, ale těžko mohl vědět, co nebývalý jev způsobilo. Dlouhou dobu to nevěděli ani historici. Odpověď přinesl až nedávný výzkum ledovce Colle Gnifetti ve Švýcarsku.
Ledová kronika
Vrstvy ledu v sobě ukrývají celé historické záznamy. Odborníci z nich dokáží vyčíst, jaké podmínky panovaly v okolí ledovce i na druhé straně světa. Přesvědčila se o tom skupina, která zapustila vrtnou sondu 73 metrů hluboko do Colle Gnifetti. Prosekala se tak nějakých 2000 let do minulosti.
S pomocí laseru odřezali vědci z ledového válce plátky jen o málo tlustší, než je lidský vlas, a ty laboratorně analyzovali. Hledali především částečky a chemické prvky, které jsou vázány ke konkrétním událostem. Objevili tak mimo jiné stopy olova vypovídající o zpracování stříbra a částečky prachu z dalekých sopek.
Úder sopky
Ve vrstvě z jara 536 pak vědci zjistili také přítomnost částic sopečného (vulkanického) skla. Rentgenové ozařování odhalilo, že jeho složení je podobné nálezům z Grónska a evropských lokalit. Další výzkum naznačil, že pochází pravděpodobně z nějaké severoamerické nebo islandské sopky. Před vědci se tak začala ostřeji rýsovat katastrofa, o jejíchž následcích mluví Prokopius. Pojďme se na ni podívat.
Doba chladu
Na přelomu let 535 a 536 vypukla na severozápad od Evropy extrémně silná a trvalá vulkanická aktivita. Sopečný popílek byl vymrštěn desítky kilometrů do atmosféry a zakryl nebe na dlouhých 18 měsíců. Začala tak jedna z nejstudenějších etap v Evropě, v níž průměrná teplota klesla o 1,5–2,5 °C. V Irsku a Skandinávii vůbec nedozrálo obilí na výrobu chleba a nastal hladomor. Dopady ale pocítili dokonce i ve vzdálené Číně a Mezopotámii, kde v létě sněžilo.
Prach a mor
Po několika letech se vše začalo vracet do původního stavu. Švýcarský ledovec ale odhalil, že roku 540 přišla další vlna sopečného běsnění a srazila teplotu až o 2,7 °C. Hladomory se opakovaly. A aby toho nebylo málo, pronikla roku 541 do Evropy z Etiopie bakterie Yersinia pestis. Možná ji neznáte, ale určitě znáte nemoc, kterou vyvolává: mor. Epidemie, podle tehdejšího východořímského císaře nazývaná Justiniánský mor, připravila o život desítky milionů lidí. Do značné míry tak přispěla k rozkladu východořímského impéria.
Stěhování národů
Evropa se ocitla v chaosu. Germánské a slovanské kmeny migrovaly do zemědělsky výhodnějších lokalit, řada z nich ale také pásla po bohatství západořímské i východořímské říše. Švýcarský ledovec detaily jejich tažení neprozradil, ale zato naznačil, kdy se situace začala zase stabilizovat: Bylo to zřejmě až více jak sto let po sopečné katastrofě.
Zpátky v normálu
Ve vrstvě z roku 640 byly totiž objeveny stopy olova, které vzniká při zpracování stříbronosné rudy. Naznačuje to, že životní podmínky tehdy začaly být stabilizované natolik, že se rozvíjela řemesla a ekonomika. Přítomnost olova v ledu klesá až roku 1349. Tehdy třetina populace Evropy zemřela následkem další morové rány, tentokrát nazývané prostě a jednoduše Černá smrt. Možná i o té době podají ledovce svědectví.
Sopka u Waterloo
Napoleon Bonaparte nikdy neviděl indonéskou sopku Sumbawa. Přesto přispěla k jeho porážce ve slavné bitvě u Waterloo roku 1815. Popílek z mohutné erupce byl tehdy příznivým větrem zahnán nad Evropu a způsobil silné deště. Francouzským vojákům se v bahně špatně manévrovalo a – prohráli.
