Australský pes dingo byl dlouhá léta považován za zdivočelého domácího psa – potomka psů, které s sebou lidé přivezli z indonéských ostrovů před asi 5000 lety. Zkoumání koster dingů však přineslo pochybnosti. Na jednu stranu mají dingové dost jedinečných znaků na to, aby mohli být považováni za samostatný druh, na stranu druhou u nich najdeme i množství znaků, které sdílejí s domácími psy a jejich vlčími předky.
Dingo je samostatný druh
Výsledky nejnovějšího genetického výzkumu letitou diskuzi zřejmě ukončí: Podle nich je dingo skutečně původní druh divokého psa, který si zaslouží vlastní pojmenování Canis dingo! Od ostatních psovitých šelem se oddělil před 5–10 tisíci lety spolu s novoguinejskými zpívajícími psy a od té doby se vyvíjí zcela samostatně.
Psí geny
Geny domácích psů se ale v DNA dingů přece jen našly. Vysvětlení je jednoduché, dingové se křížili se psy, kteří přišli do Austrálie s evropskými přistěhovalci v průběhu 19. století. Potvrzuje to i skutečnost, že nejvíc psích genů mají dingové v hustě osídlených oblastech, zatímco v odlehlých místech v centrálních částech kontinentu jich mají jen minimum.
Evoluce křížením
Křížení dingů se psy přitom neznamená, že přestávají být odlišným druhem. Např. v Severní Americe se vyskytují kříženci psů a vlků či kojotů, a přesto vlci nepřestávají být vlky a kojoti kojoty. Vědci dokonce soudí, že podobné křížení je přirozenou součástí evoluce - vývoje druhů. A co víc, u kříženců žijících divoce se postupně vliv psích genů oslabuje a ti se stále víc podobají čistokrevným dingům.
Život ve smečce
Že jsou dingové odlišným druhem, dokládají i rozdíly ve způsobu života. Smečku dingů obvykle tvoří rozmnožující se pár a několik potomků. Naproti tomu zdivočelí psi vytvářejí velké smečky bez vzájemných vazeb a domovského území. Dingové jsou soběstační, lidskou péči nepotřebují a nevyhledávají. Zdivočelí domácí psi se naopak zdržují v blízkosti lidí a využívají jejich potravní nabídky.
Jiný vzhled
V rámci výzkumu vědci provedli i srovnávací měření dingů a domácích psů. Odhalili tak některé anatomické znaky typické pro dingy, které většina současných psů postrádá: Tělo dingů je delší, než je jeho výška v kohoutku (ta bývá kolem 55 cm), jeho hrudní koš je dlouhý a směrem dozadu se rozšiřuje. Nejširší částí těla je hlava, ta je širší než úzký hrudník. Uši má dingo posunuté dozadu k týlu a lebka je za ušima nejvyšší.
Zasloužená ochrana
Uznání dinga jako samostatného druhu je pro něj důležitou změnou. Až dosud ho mohli farmáři zabíjet bez omezení. Jeho zařazení do australské fauny mu přinese zaslouženou ochranu. Dingo je vrcholový australský predátor, který má pro místní faunu značný význam. V oblastech, kde dingové žijí, je mnohem méně nepůvodních šelem jako jsou fretky, lasičky či zdivočelé kočky, které likvidují vzácné drobné vačnatce, ptáky a plazy.
Pralesní dingo nebo zpívající pes?
Zpívající psi se dingům podobají natolik, že se jim přezdívá pralesní dingo. Pralesnímu životu se přizpůsobily i jejich oči – ve tmě svítí a pes vidí podobně jako kočka. Jejich zařazení není dosud zcela jisté, někdo je považuje za samostatný druh Canis hallstromi, jiní vědci soudí, že jde o poddruh dinga (C. dingo hallstromi). Žijí pouze v horských oblastech Nové Guineje a na rozdíl od dingů žijí samotářsky nebo v párech.
