O titul nejmenšího obratlovce soupeří celá řada živočichů. Ucházejí se o něj i ropušenky (r. Brachycephalus), miniaturní žabky z deštných pralesů na atlantském pobřeží Brazílie. Tyto pestré, nejčastěji žluté či žlutooranžové žabičky měří v průměru 1 cm (největší druhy až 18 mm).
Chybějící pulci
Dnes známe 31 druhů ropušenek, toto číslo však nemusí být konečné. Mnohé druhy jsou úzce vázány na poměrně malé území, obvykle jediné údolí. A ne všechna údolí v brazilských pralesích jsou prozkoumaná.
Od většiny ostatních žab se ropušenky liší tím, že nekladou vajíčka do vody, ale zahrabávají je do země. Z vajíček se pak líhnou rovnou malé žabičky, stadium pulců je vynecháno. Svou nápadnou barvou varují případné hladovce, že jsou jedovaté. Umí však ještě něco navíc.
Hluché žáby
Ropušenky žijí samotářsky v nejnižším patře pralesa, kde se skrývají ve spadaném listí. V době páření se ale musejí vzájemně najít. Chodí proto po pralese a vydávají zvláštní bzučivý zvuk. Jenže vědci zjistili cosi překvapivého – když studovali zvukovou komunikaci ropušenek drobných, zjistili, že hlasy svých potenciálních partnerů nemohou slyšet.
Neviditelné světlo
Vědci proto začali zkoumat, zda spolu nekomunikují zrakem. Přitom spíš náhodou jednu žabku osvítili ultrafialovým světlem a ta se k jejich údivu rozzářila namodralou barvou. Tento jev je známý jako fluorescence: Foton UV záření je pohlcen molekulou takzvaného fluoroforu, který se přebytku energie zbaví tím, že jej vyzáří jako světlo o jiné vlnové délce. Pro člověka je za normálního osvětlení toto záření neviditelné, ale většina živočichů ho vidí.
Poznávací znamení
Živočichové schopní fluorescence mívají struktury odrážející světelné záření na povrchu těla. U ropušenek je to jinak: Fluoreskuje jejich kostra. Záření je ale viditelné jen na kostěných plátech hlavy a trupu, které leží těsně pod tenkou pokožkou. Na žabce se tím vytváří specifický světélkující vzor typický pro daný druh. Právě podle něj se partneři poznají na dálku.
Jen dospělci
Vědci prozkoumali ještě některé příbuzné druhy ropušenek a také srovnali jedince různého stáří. Zjistili, že kromě ropušenek drobných (B. ephippium) mají tuto schopnost ještě ropušenky B. pitanga. Vždy ale šlo o dospělé jedince. Mladé žabky, které ještě nemají zkostnatělé podkožní pláty, fluorescenční záření nevydávají.
Galerie: Jak svítí žáby >
Nejen ropušenky
Fluorescencí se vyznačuje spousta živočichů, většinou mořských. Mezi suchozemskými jsou touto schopností proslulí ptáci, především papoušci.
U plazů a obojživelníků vědci až donedávna fluorescenci nepozorovali. Teprve v roce 2017 objevili prvního obojživelníka, který se v UV světle rozzáří. Stala se jím jihoamerická rosnička tečkovaná (Hypsiboas punctatus), která má fluorescenční struktury přímo v pokožce a v tělních tekutinách. Svítí jí celé tělo.
Svítící chameleon
O rok později vědci objevili první plazy s touto vlastností, a to chameleony. O nich je známo, že navzájem komunikují pomocí barevných změn pokožky, některé druhy (např. vyobrazený chameleon tupohlavý, Calumma globifer) ale tuto barevnou změnu ještě podpoří světelným zářením. Podobně jako u ropušenek jim září lebeční kosti pod tenkou průsvitnou pokožkou.
