Nejseverněji žijícím býložravcem světa je sob špicberský – poddruh, který už 5000 let obývá souostroví Špicberky v Arktidě. Je menší a výrazně zavalitější než jiné poddruhy sobů, má kratší čenich a menší uši. Z dobrého důvodu: Podle fyzikálních principů nejméně ztrácí tělesné teplo ta zvířata, která se co nejvíce přiblíží tvaru koule. Vzhledem k tomu, jak drsné podmínky na Špicberkách vládnou, by se dalo předpokládat, že globální vzestup teploty místním sobům uleví. Jenže je to přesně naopak.
Déšť na Špicberkách
Zima na Špicberkách je dlouhá a temná. Sobi se hlubokými závějemi sněhu dokážou prohrabat až k zemi a spásat tam trávu a drobné rostliny, které zůstávají pod sněhem jako v mrazáku.
Poslední dobou to ale mají čím dál obtížnější. Kvůli globálnímu oteplování na Špicberkách přibývá teplých zim, během nichž prší. Déšť na sněhu vytvoří neprostupnou ledovou vrstvu, která soby odřízne od jediného zdroje potravy. Zoufalí sobi ale dělají zoufalé věci – a podle vědců je právě to může zachránit.
Sobi na pobřeží
Výzkumníci z centra pro dynamiku biodiverzity na Norské univerzitě vědy a technologií sledují špicberské soby už celá desetiletí. Nemohlo jim uniknout, že sobi se čím dál víc zdržují na pobřeží moře – skoro jako by se chtěli stát mořskými zvířaty. Navíc je opakovaně viděli a vyfotili, jak žmoulají v tlamě trsy mořských řas, které vlny vyplavují na břeh. Že by v nich sobi našli náhradní zdroj potravy? Na potvrzení takové teorie jen samotná pozorování nestačila – bylo třeba uchýlit se k neprůstřelnější metodě. I když třeba moc nevoní.
Páchnoucí výzkum
Čím se zvíře živí, se dá zjistit analýzou izotopů v jeho exkrementech. Izotopy jsou atomy stejného chemického prvku, které mají v jádru atomu jiný počet částic zvaných neutrony. Různé druhy potravy mají odlišný „izotopový podpis“, který se dostává i do jejich příjemců. Volně přeloženo to znamená, že vědci trávili hezké chvíle sbíráním sobích "hovínek" a jejich laboratorní analýzou. Výsledky ale stály za to: Izotopy uhlíku, síry a dusíku v trusu sobů prokázaly, že když se sobi nemohou dostat ke své tradiční potravě, pasou se na řasách.
Potrava z oceánu
Schopnost využívat řasy jako náhradní potravu je důkazem vysoké přizpůsobivosti špicberských sobů, která zvyšuje jejich šance na přežití v nevypočitatelném světě globálních klimatických změn. Má to ale svou cenu: Sobi z řas získají kalorie navíc, které jim umožní přežít, ale kvůli vysokému obsahu soli přitom trpí častými průjmy. Pravděpodobně by jenom na řasách nepřežili – z pozorování se zdá, že pokud ve vnitrozemí najdou místa bez ledu, krmí se vyhrabanými rostlinami, dokud můžou. Teprve pak se přesunou na pobřeží, kde hledají řasy.
Strategie pro přežití
Zdá se, že jako strategie pro nejkrutější zimní měsíce může spásání řas špicberským sobům docela dobře fungovat. Navíc jim delší arktické léto, které opět souvisí s klimatickými změnami, může poskytnout větší prostor na to, aby se pořádně vykrmili a obalili zásobou tuku. Snad tedy přežijí – stejně jako jiná severská zvířata, jejichž životnímu prostředí začíná být "příliš horko".
Savci ze Špicberk
Navzdory drsným podmínkám je souostroví Špicberky rájem pro mořské ptáky – jejich hnízdiště chrání několik rezervací a k některým ostrovům se dokonce člověk po celý rok nesmí přiblížit blíž než na půl kilometru. Vyskytuje se tu víc jak 80 ptačích druhů. Savců je podstatně méně – čtyři. Kromě špicberských sobů tu žije liška polární a její kořist, hraboš východoevropský. A samozřejmě lední medvědi, kteří se stali symbolem Špicberk a kvůli kterým (ačkoli je zákon chrání) s sebou do některých oblastí musíte povinně nosit pušku.
