Obavy z hrozícího nájezdu rozpínavých sousedů či cizích přivandrovalců stejného druhu mívají i společensky žijící zvířata od mravenců po šimpanze. V sázce bývá hodně: zdroje potravy či vody, útulné domovy nebo také samičky schopné rozmnožování.
Strach ze sousedů
Jednou z typických vlastností lidských společenství je vysoká míra spolupráce jejich členů. Podle jedné teorie má svůj prapůvod v dávných bojích mezi jednotlivými tlupami pravěkých lidí. Proč ztrácet síly půtkami mezi sebou, když máme společně čelit mizerům, co přitáhli od tamhle té řeky a zřejmě mají zálusk na naše loviště? Jak se ukazuje, podobné logiky se zřejmě drží i zvířata. Etologové, kteří se vědecky zabývají chováním zvířat, o tom postupně získávají důkazy. Jedním z posledních je výzkum vůbec nejmenších afrických šelem – mangust jižních.
Mangusty na hlídce
Skupiny mangust mají své stálé domovské území, kterého si velmi cení. Zvláště, pokud jsou na něm opuštěná termitiště, v nichž rády tráví noc. Hranice teritoria si mangusty pečlivě vyznačují svými exkrementy a výměšky pachových žláz. A protože jsou často nejasné a pronikají za ně i mangusty ze sousedních skupin, neustále kolem hranic slídí hlídky. Vědci z britské Bristolské univerzity toho využili: Mangustám, které žijí v soukromé lovecké rezervaci Sorabi Rock Lodge v Jihoafrické republice, vytvořili falešné narušitele.
Logika ohrožených
Na hranice území jednotlivých skupin mangust rozmístili reproduktory, které přehrávaly hlasy zvířat z cizích skupin. A co bylo zvláště rafinované, zároveň podél hranic roztrousili i jejich výkaly. Domácí hlídka tak musela dojít k jednoznačnému závěru: Na našem území se pohybují vetřelci. Mohli by nám sebrat naši potravu a naše termitiště! Její nervozita se záhy přenesla i na ostatní členy skupiny a vědci mohli zaznamenat posun v jejich chování – které nápadně připomínalo logiku tlupy pravěkých lovců ohrožených sousední tlupou.
Konflikt nemusí být
Vztahy v "ohrožené" skupině mangust se totiž rázem zlepšily. Vzájemná agresivita se snížila, zato se zvýšila míra spolupráce. Členové skupiny se víc než jindy vzájemně starali o svou srst a při pátrání po potravě se drželi blíž u sebe. A z ulejváků, kteří se službě na hlídce zatím spíš vyhýbali, se rázem stali pečliví strážci domovského území. Na celém výzkumu ale není podstatná jen podobnost chování mangust s chováním, které předpokládáme u pravěkých lidí. Zajímavé je i to, že na změnu vztahů uvnitř skupiny není nutný skutečný konflikt – bohatě stačí jeho domnělá hrozba. A když to platí u mangust, docela dobře to mohlo platit i u našich předků.
Podívej se, jak žijí mangusty >
Nejmenší šelma Afriky
Mangusta jižní (Helogale parvula) opravdu není nijak velká: Na délku měří 18 až 28 cm a váží nanejvýš 350 g. Její kořistí je proto především hmyz, pavouci, štíři a drobné druhy plazů, hlodavců a ptáků. Skupiny mangust mohou mít až třicet členů, které vede dominantní pár. Pokud je potravy dost, rozmnožuje se víc samic ve skupině, ale v krušných dobách rodí mláďata jen dominantní samička. Hierarchie ve skupině je přísná a mangusty si na ní zakládají. Dokonce natolik, že pokud samičku na společenském žebříčku "přeskočí" její mladší sestra, raději skupinu opustí a zkouší štěstí na vlastní pěst.
