Jak to tenkrát bylo? Farmáří z Blízkého východu prostě pochytali pár divokých zvířat, množili je odděleně od divokých předků, starali se o ně a využívali je jako zdroj obživy. Zvířata si na to po pár staletích až tisíciletích zvykla, zdomácněla a někdy také začala vypadat o dost jinak než jejich volně žijící soukmenovci. Když se pak zemědělství z Blízkého východu šířilo do Evropy, šla s ním i hospodářská zvířata. A hotovo. Jenže jak ukazují moderní genetické výzkumy, takhle jednoduché to zase nebylo.
Zdomácnění divokých zvířat
Za prvé – hospodářské zvíře nemuselo zdomácnět jen na jednom místě a z něj se pak šířit dál. Takzvaných domestikačních center klidně mohlo být víc a různé lidské populace mohly vesele zdomácňovat místní divoká zvířata nezávisle na sobě. A za druhé, představa, že člověk zavřel zvířata do ohrady a ona se tam dál vyvíjela v úplné izolaci od svých divokých příbuzných, mnohdy také neplatí.
Ve skutečnosti se domácí a divoká zvířata stejného druhu opakovaně křížila. Ke stádům pronikala volně žijící zvířata a lidé také nejspíš využívali divokou populaci jako zdroj nových zvířat. Příkladem jsou domácí koně, u kterých se z domestikačních center šířili hlavně hřebci – klisny si lidé pochytali až v nové domovině.
Komplikovaná prasata
Zvířetem, jehož domestikace byla obzvlášť komplikovaná, je prase domácí. K jeho domestikaci došlo ve dvou centrech – v Číně a na Blízkém východě před asi 10 500 lety. V Evropě se pak domestikovaná prasata objevila před asi 8000 lety. Archeologické nálezy vypovídají o tom, že tato prasata pocházela z Blízkého východu a do Evropy přišla společně se svými migrujícími páníčky.
Geny moderních evropských prasat však říkají něco docela jiného: Podle genetických studií jsou tito čuníci potomky evropských divokých prasat, což by znamenalo, že dávní Evropané domestikovali na vlastní pěst. Takže kdo má pravdu – kosti nebo geny? Kupodivu všichni.
Divocí s domácími
Mezinárodní tým vědců prozkoumal DNA více než 2000 prasat, která žila během posledních 10 000 let v Evropě a na Blízkém východě. Potvrdil, že ještě před 8000 lety měla evropská domácí prasata blízkovýchodní původ. Jenomže celé další 3000 let strávila tím, že své geny míchala s geny místních divočáků. Křížení bylo natolik intenzivní, že v genomu evropských čuníků prakticky žádné stopy jejich původu nezbyly – s prasaty z Blízkého východu sdíleli pouhá 4 % své genetické informace.
Jedním z mála rysů, na kterých je jejich vliv patrný, je zbarvení. Černá barva a černé a bílé skvrny, které najdeme u některých moderních plemen, jsou totiž podle vědců dědictvím po domácích prasatech z Blízkého východu. Chovatelům se zřejmě takto barevná zvířata líbila, takže si je vybírali do chovu častěji než ta hnědá.
Záhada vyřešena
Genetická studie tak celou záhadu evropských domácích prasat nakonec vyřešila. Trochu smutné však je, že musíme zapomenout na představu, jak naši stateční předkové chytají divoké kance a zavírají je do chlívku, aby z nich domestikovali baculaté pašíky. Prasata za ně domestikoval někdo jiný.
Chovatelé nebo lajdáci?
První evropští zemědělci pravděpodobně chovali svá prasata pastevním způsobem, tak jako se to s některými plemeny dodnes dělá například v Maďarsku. Stádečka se volně pohybovala v krajině, což divokým kancům usnadnilo přístup. Ale jestli byli pastevci lajdáci a svá stáda neuhlídali, nebo chovatelé, kteří křížení s divočáky vítali a dovolovali, zatím nevíme.
