Umělý roh nosorožce
Proč nás objev zaujal: Na ochranu nosorožců před pytláky se toho vyzkoušelo už hodně. Ale tahle strategie je opravdu mazaná!
Roh nosorožce není skutečný roh – jde o útvar tvořený slisovanými chlupy slepenými sekretem kožních mazových žláz. Prášek z rohu nosorožce je součástí tradiční asijské medicíny, která mu připisuje až zázračné účinky. Naneštěstí pro nosorožce. Jejich populace decimují pytláci a s rohy se obchoduje na černém trhu.
Se zajímavou myšlenkou, jak tuto praxi překazit a kriticky ohrožené nosorožce intenzivněji chránit, přišli vědci z britské Oxfordské univerzity. Z koňských žíní (koně a nosorožci jsou si příbuzní, patří mezi lichokopytníky) a hedvábného "lepidla" vytvořili materiál pro umělý nosorožčí roh. Jeho výroba je levná a má stejné chemické složení, strukturu i vlastnosti jako ten pravý. Materiál se dá snadno tvarovat a vyleštit tak, že je od skutečného rohu k nerozeznání. Tyto padělky by proto teoreticky mohly zaplavit černý trh, vyvolat nedůvěru spotřebitelů a následně pád cen, který by snížil motivaci pytláků lovit nosorožce.
Nové druhy kytovců: Vorvaňovci
Proč nás objev zaujal: Protože objevy nových druhů velkých savců nás vždycky překvapí. A protože kytovci to v moři plném hluku a lodní dopravy vůbec nemají jednoduché.
Vorvaňovci jsou středně velcí ozubení kytovci s čelistmi podobnými zobáku. Loví hlavonožce v hlubinách otevřených oceánů, a protože na jedno nadechnutí vydrží pod vodou i déle než dvě hodiny, k hladině vyplouvají jen málokdy. Jsou proto jednou z nejméně prostudovaných skupin mořských savců – z asi 22 druhů dobře známe jen tři nebo čtyři. K té "záhadné" většině vorvaňovců nyní přibyl jeden nový druh.
Japonští velrybáři, kteří ve vodách kolem ostrova Hokkaidó loví vorvaňovce velké (Berardius bairdii), o něm vyprávějí už dlouho. Vědci jej však mohli popsat teprve poté, co na pobřeží Ochotského moře uvízlo několik samců. Nový druh jménem Berardius minimus se od vorvaňovců velkých liší tmavším zbarvením, tvarem těla, kratším zobákem a velikostí: Zatímco vorvaňovec velký je asi 10 metrů dlouhý, jeho nově objevený příbuzný dorůstá do méně než sedmimetrové délky.
Nové druhy kytovců: Kosatky
O něco méně záhadné jsou kosatky – i mezi nimi se ale zřejmě našel nový druh! Začátkem roku jižně od Chile mezinárodní tým vědců konečně na vlastní oči spatřil záhadný "typ D" kosatek dravých (Orcinus orca). A co víc, několika jedincům se podařilo odebrat nepatrné kousky tkáně, které budou vyšetřeny genetickými metodami.
Kosatky typu D byly poprvé zaznamenány v roce 1955, kdy skupina zvířat uvízla na pláži Nového Zélandu. Od té doby o nich občas přicházejí zprávy od rybářů nebo turistů. Rozlišit je od již popsaných typů kosatek je poměrně snadné: Typ D má kulatější hlavu, užší a špičatější hřbetní ploutev a velice malou bílou skvrnu nad okem. Z výsledků genetického zkoumání se snad zanedlouho dozvíme, zda jde o nový druh. Pokud ano, byly tyto kosatky zřejmě největším dosud nepopsaným druhem zvířat na Zemi.
Kosmické perly
Proč nás objev zaujal: Aby se škeble, které obvykle končí na talíři, zapojily do výzkumu vesmíru, to se vážně nestává každý den!
Paleontologové, kteří zkoumali fosilní škeble z Floridy, učinili astronomický objev. Zní to nesmyslně? Uvnitř škeblí chionek (Mercenaria campechiensis) se ukrývalo celkem 83 droboučkých skleněných kuliček. Jejich analýza prokázala, že jde o takzvané mikrotektity, které vznikají při dopadu mimozemského tělesa.
Impakt vymrští částice roztavené horniny, které pak v atmosféře vychladnou a ještě před dopadem na povrch Země znovu zkrystalizují. Případ z Floridy je vůbec prvním, kdy se mikrotektity našly uvnitř schránek měkkýšů. Jsou staré 2 až 3 miliony let a podle vědců vznikly při impaktové události, o jejíž existenci jsme zatím vůbec netušili.
Miniaturní tyranosaurid
Proč nás objev zaujal: Protože vypadá tak roztomile. A protože osvětluje evoluční proces, který vedl až k T. rexovi!
Tyrannosaurus rex – ikonický predátor konce křídy – nespadl jen tak z nebe v celé své hrůzostrašnosti. Vedly k němu miliony let vývoje a předkové, kteří vedle něj vypadají jako trpaslíci. Jednoho z nich nyní popsali vědci z Technické univerzity ve Virginii na základě fosilie, která byla objevena v roce 1998 v americkém státě Nové Mexiko.
Tyranosaurid, kterému patřila, žil před 92 miliony lety – asi o 25 milionů let dříve než T. rex. Suskityrannus hazelae měřil na výšku necelý metr, dlouhý byl skoro tři metry a jeho hmotnost vědci odhadují na 20 až 40 kilogramů. Pro srovnání, T. rex vážil asi 9 tun a Suskityrannus byl velký jako jeho lebka. Stejně jako T. rex byl i Suskityrannus masožravec, který lovil živou kořist. Jakými zvířaty se živil, však zatím nevíme.
Obří ptáci v Evropě
Proč nás objev zaujal: Protože na našem kontinentu takového ptáka nikdo nečekal. A protože obří ptáci jsou stejně pozoruhodní jako dinosauři!
Největším žijícím ptákem je pštros africký, který váží až 150 kg. Úctyhodné, ale kam se hrabe na vymřelé obří ptáky, z nichž největší druh vážil 700 kg. Zatím se zdálo, že výskyt obřích ptáků byl omezen na jižní polokouli, konkrétně Austrálii, Nový Zéland a Madagaskar. Objev z jeskyně Taurida na Krymu proto můžeme považovat za skutečně přelomový: Svého gigantického opeřence měla i Evropa!
Paleontologové tu našli stehenní kost, která patří vyhynulému pštrosovi Pachystruthio dmanisensis. Jeho druh je z východní Evropy známý už dlouho, ale teď poprvé se podařilo určit jeho velikost: Měřil asi 3,5 metru a vážil 450 kg! Na rozdíl od masivně stavěných a zřejmě relativně pomalých obřích ptáků z jižní polokoule byl Pachystruthio štíhle stavěný rychlý běžec. Pravděpodobně proto, že se o své životní prostředí dělil s velkými savčími predátory – obřími gepardy, šavlozubými šelmami, hyenami a také pravěkými lidmi.
Falešné jantarové korálky
Proč nás objev zaujal: Protože ukazuje, že podvádění je staré jako lidstvo samo. Ne, není to správné. Ale představa pračlověka-podvodníka je prostě zábavná.
Jantar neboli zkamenělá pryskyřice je relativně měkký a má krásnou žlutou, zlatohnědou až téměř černou barvu. Už v době kamenné byl proto oblíbeným materiálem pro výrobu šperků, zejména korálků. Po těch zřejmě byla taková poptávka, že se je vyplatilo falšovat. Naznačuje to zkoumání jantarových korálků ze dvou archeologických nalezišť ve Španělsku.
Korálky totiž nebyly z opracovaných a provrtaných kousků jantaru: Tvořily je kroužky vyřezané ze škeblí měkkýšů, na které někdo postupně nanášel vrstvy rozpuštěné pryskyřice. Mohly být jen "levnějším" zbožím, které nahrazovalo nedostatkový jantar. Nápadné ale je, že se našly v hrobech s jinak luxusní pohřební výbavou, s předměty ze zlata či slonoviny. Takže je docela dobře možné, že byly nějakým pravěkým podvodníčkem záměrně padělány a podstrčeny kupcům.
