Dobrým příkladem je největší lidoop všech dob – gigantopitékus, o kterém si můžete přečíst v prvním letošním ábíčku ABC 1/2020. Jen díky zubům totiž víme, že obrovský opičák vůbec existoval. A stejně tak se jen díky jeho zubům podařilo zjistit, že byl příbuzný dnešním orangutanům a že měl jídelníček plný plodů a tvrdé rostlinné potravy, pravděpodobně bambusu.
Gigantopitékus ale není jediný lidoop, na jehož objevení mají velkou zásluhu zuby, které se na fosilním záznamu mnohdy zachovají lépe než kosti. V loňském roce vědci například popsali nový druh člověka Homo luzonensis, který žil před více než 50 tisíci lety na filipínském ostrově Luzonu. Zbylo z něj jen pár kostí a poměrně malé zuby, které naznačují, že tito lidé byli – podobně jako slavní floreští hobiti - vysocí jen něco málo přes metr.
Zuby nejstaršího praváka
Zuby ale často překvapí i u druhů, které už dávno známe. Například když se vědci na jejich povrch podívají pod výkonnými mikroskopy a začnou analyzovat pouhým okem neviditelné škrábance a stopy opotřebení zubů. Takto byly získány nové teorie o potravě našich dávných předků australopitéků nebo také nejstarší známý důkaz o praváctví. Tím je 1,8 milionu let stará čelist a zuby člověka zručného (Homo habilis) z africké Tanzanie. Tento člověk měl ve zvyku držet si velký kus potravy v zubech, levou rukou jej přidržovat a pravou si těsně u úst odřezávat sousta kamennou čepelí. Čepel mu občas ujela a zanechala na zubní sklovině zářezy, jejichž směr vypovídá o tom, že pohyb vykonávala výhradně pravá ruka.
Sláva, máme zubní kámen!
Objevy nových druhů, jejich zoologické zařazení a různé podrobnosti životního stylu – to už je slušná várka informací. Pořád to však není všechno, co se dá ze zubů dávných lidoopů (včetně člověka) zjistit. Jak všichni víme, na nečištěných nebo špatně čištěných zubech se tvoří povlak tvořený bakteriemi a zbytky jídla. Pokud ho tam necháme, budou se do něj ukládat minerální látky ze slin i z potravy a povlak zkamení – vytvoří zubní kámen. A ten (za předpokladu, že se na něj nevrhne dentální hygienistka) už na zubech zůstane. Je to celé možná poněkud fuj, ale archeologům zubní kámen dělá velkou radost. Bakterie a zbytky potravy v něm navěky uvězněné jsou totiž hotový informační poklad, ze kterého se dá zjistit, co dávný majitel zubu jedl a jací mikrobi byli jeho věrnými souputníky.
Zuby nemocného neandrtálce
Svou chvilku hvězdné slávy zubní kámen zažil před třemi lety v souvislosti s neandrtálci. Vědci tehdy analyzovali molekuly DNA ze zubního kamene čtyř neandrtálců, kteří žili v Belgii a ve Španělsku před 42 až 50 tisíci lety. Zjistili tak, že zatímco belgičtí neandrtálci si pochutnávali na mase srstnatých nosorožců a divokých ovcí s houbami, jejich španělští kolegové byli převážně vegetariáni, kteří se živili hlavně semínky borovic, houbami, mechem a stromovou kůrou.
Nejzajímavější je ale jeden neandrtálec ze Španělska, který trpěl zánětlivým ložiskem v čelisti a střevními parazity a musel být velmi nemocný. V jeho zubním plaku se našla DNA topolů, které obsahují účinnou složku aspirinu, a DNA houby rodu Penicillium, která má antibiotické účinky. Ostatní neandrtálci nic podobného nejedli – nabízí se tedy teorie, že šlo o přírodní léky, jejichž účinky tito lidé znali a dovedli je používat u svých nemocných.
Pravěcí zubaři
Zuby jsou životně důležité a zaslouží si péči – to věděli i pravěcí lidé. Na zubech lidí zručných i neandrtálců se našly stopy po čištění dřevěnými "párátky" neandrtálci navíc používali rozžvýkané konce větviček. Jemné třísky vytvořily jakési štětiny a primitivní zubní kartáček (který mimochodem v některých částech světa vydržel i do moderní doby), byl na světě.
A když se zuby přes veškerou péči zkazily? Tak to měl neandrtálec či člověk zručný smůlu. Pravěký moderní člověk už ale mohl vyhledat "zubaře". Svědčí o tom zub z doby kamenné, z něhož někdo vyškrabal zubní kaz pazourkovým hrotem. Stalo se to před 14 tisíci lety a jde o vůbec nejstarší známý zubařský zákrok!
