Život vznikl ve vodě a pěkně dlouho v ní také zůstal: Nejstarší obecně přijímané důkazy o existenci živých organismů jsou staré asi 3,5 miliardy let. Na souš se však živočichové vydali teprve před necelými 400 miliony let ve středním a svrchním devonu. Byli to čtyřnožci – příslušníci skupiny Tetrapoda, která zahrnuje všechny žijící i vymřelé obojživelníky, plazy, savce a ptáky.
Záhadné úlomky
Čtyřnožci se vyvinuli z takzvaných lalokoploutvých ryb. Jak vypadali jedni z jejich prvních známých zástupců, víme díky nálezům kompletních fosilií rodů Ichtyostega a Acanthostega. Byli to draví živočichové podobní obojživelníkům, měli plochou lebku a veslovité končetiny se sedmi až osmi prsty. Přinejmenším Acanthostega zřejmě byl schopen krátkých přesunů po suché zemi.
Problém je, že Ichtyostega a Acanthostega žili na samém konci devonu před asi 360 miliony let. Existují i nejméně o 10 milionů let starší fosilie, jedná se však o pouhé úlomky, z nichž si nemůžeme udělat představu o tom, jak tito čtyřnožci vypadali.
Nově objevený "krokodýl"
Situaci nyní změnil nález velkého množství fosilií 372 milionů let starého druhu, který pravděpodobně žil v hejnech a od vědců dostal jméno Parmastega aelidae. Jeho fosilie byly objeveny na břehu řeky Ižmy v Komijské republice v Ruské federaci. Jsou dostatečně zachovalé na to, aby se z nich dala rekonstruovat podoba těla i lebky. Výsledek rekonstrukce je překvapivý: Tento čtyřnožec nevypadá jako přerostlý mlok s placatou hlavou, ale spíš jako malý krokodýl. Podle vědců nebyl předkem zatím známých druhů, jako je Ichtyostega a Acanthostega, spíš představoval jejich sesterskou skupinu.
Celý život ve vodě
Krokodýly Parmastega připomínal především tvarem prohnutých čelistí a vyvýšenýma očima na vrcholku hlavy. Takové umístění dává smysl u skutečných krokodýlů – ve vodě číhají na kořist, která se blíží po souši. U parmastegy je to trochu záhadnější. Jeho končetiny byly víc než kostmi tvořené chrupavkou a na souši by nejspíš neunesly váhu těla. První čtyřnožec tak nejspíš nikdy doopravdy nevylezl z vody. Současně po svých rybích předcích zdědil smyslový orgán, který vnímá vibrace vody a který se u parmastegy nacházel jen na spodní straně hlavy. K tomu měl ještě dva typy zubů – jedny tenké a ostré, sloužící k uchopení kořisti, druhé vyrůstající jen z horní čelisti a určené spíš k drcení.
Ekologické experimenty
Vědci z takové skládanky zvláštních anatomických rysů vyvozují, že Parmastega trávil hodně času ponořený u hladiny, kde s očima nad vodou číhal na kořist. Pravděpodobně na velké členovce, jako byli kyjonožci, které bylo třeba pevně uchopit – k tomu byly skvělé právě ony jehlovité zuby a pružná dolní čelist – a pak rozdrtit jejich krunýř. Nebo snad Parmastega číhal u břehu na nějakého živočicha, který už zvládl přechod na souš? Pak by se mohl se přední částí těla vymrštit z vody pro kořist a rychle ji stáhnout zpět do vody. Jak to skutečně bylo, se možná nikdy nedozvíme. Zřejmé však je, že evoluce prvních čtyřnožců asi nevypadala jako série postupných výstupů z vody na souš, ale spíš jako propletenec ekologických experimentů.
Mezi rybou a čtyřnožcem
Za nejbližšího rybího příbuzného prvních čtyřnožců je pokládán až třímetrový Tiktaalik, který žil před asi 375 miliony lety. Byla to velká nozdratá ryba vybavená žábrami i plícemi a také ploutvemi, které mohly být do určité míry schopné krátkého pohybu po souši. Někdy se proto vtipně popisuje jako ryba schopná dělat kliky. Na rozdíl od jiných ryb Tiktaalik také dokázal kroutit hlavou nezávisle na zbytku těla.
