Kup si nové ABC >
Záškrt je choroba, která se dnes díky očkování prakticky nevyskytuje. Očkovací látku však vědci vyvinuli až v roce 1946 a do té doby se epidemie záškrtu objevovaly po celém světě. V lednu roku 1925 záškrt propukl v aljašském městě Nome, známém z dob zlaté horečky. Několik lidí zemřelo, další zachránilo sérum s protilátkou proti toxinu (jedovaté látce) bakterií, které záškrt způsobují. Sérum ale brzy došlo a místní lékař potřeboval další. Jenže jak ho do Nome, které krutá aljašská zima odřízla od lodní i letecké dopravy, dostat? Jediné řešení bylo dovézt bedýnku se sérem po železnici do nejbližšího možného města, kterým bylo Nenane.
Extrémní psí štafeta
Na Aljašce z počátku 20. století však mělo slovo nejbližší trochu jiný význam než dnes. Nome od Nenane dělila vzdálenost 1085 kilometrů. Jediný způsob, jak ji překonat, bylo psí spřežení. Mělo jet po stezce zvané Iditarod Trail, po které se do Nome dopravovala pošta. Tato cesta trvala asi měsíc – příliš dlouho na záchranu obyvatel Nome.
Rozdělení trasy na několik úseků zdolávaných vždy jinými spřeženími s jiným musherem ("mašer" je člověk, který velí psímu spřežení), kteří by si 9 kg těžkou zásilku předávali jako štafetu, však cestu mohlo zrychlit. Nejlépe na pouhých šest dní, po které měla séru v extrémních aljašských podmínkách zaručeně vydržet účinnost.
Togo: Vytrvalý, věrný a chytrý pes
Na štafetě do Nome se vystřídalo dvacet různých musherů se svými spřeženími. Nejdelší a nejnebezpečnější úsek štafety připadl norsko-americkému chovateli saňových psů Leonhardu Seppalovi. Jeho spřežení vedl sibiřský husky jménem Togo, kterého "Sepp" později prohlásil za nejlepšího psa, kterého kdy měl. Psa, který vyrostl ze zlobivého a neduživého štěněte a který v dospělosti svou vytrvalostí, inteligencí a věrností překonal všechny ostatní.
Během štafety se to projevilo: Vzdálenost 420 kilometrů urazilo spřežení vedené Togem za pouhé tři dny. Togo jako vůdčí pes přitom musel ve víc než třicetistupňovém mrazu čelit ledovému vichru, horám i přechodu zálivu Norton Sound plném lámajících se ledových ker. Tady Togo zachránil celou misi, když potmě a v silném větru sám našel saním bezpečnou cestu.
Psí hrdinové
Jakkoli se ale Togo vyznamenal, všechna sláva za úspěšnou dopravu séra do Nome připadla jinému vůdčímu psu – Baltovi, který se svým spřežením urazil poslední úsek cesty dlouhý 89 kilometrů a dnes stojí v newyorském Central Parku jeho socha. Vůči Togovi a jeho mašerovi to nebylo fér. Balto, který mimo jiné na poslední chvíli odvrátil saně od nezamrzlého úseku řeky, si však označení hrdina zaslouží - stejně jako všichni ostatní dnes už zapomenutí psi a lidé, kteří se štafety zúčastnili. Díky nim všem se sérum proti záškrtu skutečně dostalo do Nome včas – za oněch pouhých šest dní – a zachránilo spoustu lidských životů. A Togo? Tomu byla ukradená sláva naštěstí úplně jedno. Hned, jak se vrátil ze štafety, utekl a spolu s jiným psem se vydal prohánět soby.
Zajímavost: Věrný Hačikó
Stejně slavný jako americký Balto je japonský Hačikó – pes plemene akita-inu, který sice nevykonal nic hrdinského, ale byl mimořádně věrný. I on má svou sochu, která stojí na nádraží Šibuja v Tokiu. Na tom samém nádraží, kam Hačikó chodil každý večer čekat na návrat svého páníčka. Jednoho květnového dne roku 1925 se pán nevrátil, protože v práci zemřel. O Hačika se postarali jeho blízcí, ale pes jim celých dalších 9 let každý večer utíkal na nádraží. O dalších psích hrdinech si přečtěte v únorovém čísle ábíčka.
