Matoucí echolokace
Echolokace je skvělá k orientaci potmě. K lovu ji ale využívají především netopýři, kteří loví v otevřeném prostoru – například vysoko nad vodou nebo korunami stromů. Tady totiž kromě samotné kořisti není prakticky nic, od čeho by se zvukové vlny mohly odrážet. Netopýr tak nemá problém kořist zaměřit a ulovit. Naopak v prostředí plném rušivých prvků dostává množství signálů, které pocházejí jak od kořisti, tak od listí, větví a jiných prvků. Výsledkem je zmatek, a kdyby se tady netopýr spoléhal jen na echolokaci, asi by dost často zůstával o hladu. Do hry se proto zapojují jeho další smysly – sluch a čich.
Netopýři jako hrabě Drákula
Netopýři z pouští poslouchají pohyby štírů v písku. Novozélandské mystaciny tráví až 40 % svého loveckého času tím, že pátrají po kořisti na zemi pralesa. Bedlivě přitom sledují zvuky, které vydává její pohyb v lesní hrabance a zároveň se ji snaží vyčenichat. Ještě rafinovanější jsou krev sající upíři. Jsou známí tím, že si ve stádu krav vyhlédnou oběť, ke které se pak vrací několik nocí po sobě. Připomíná to Drákulu, ale není za tím nic nepřirozeného – upír jen výborně slyší nízkofrekvenční zvuky dýchání a má dobrou paměť. Zapamatuje si vzorec dýchání "svojí" krávy a podle něj ji pak najde mezi ostatními dobytčaty.
Mlaskající špion
Najít kořist stojí netopýry nemalé úsilí a energii. Minimalizovat tyto náklady se podle vědců snaží metodami, které připomínají klasickou špionáž: odposlouchávání a sledování. Listonosové žábožraví z Jižní Ameriky milostné volání žab vnímají jako pozvánku na večeři. Jiné druhy přesně vědí, jaký zvuk vydávají jejich oblíbené kobylky, a jdou za ním. Netopýři, kteří loví jiné menší druhy netopýrů, naslouchají plácání jejich křídel ve vzduchu. Odposlech kořisti je logický a nijak neobvyklý. Netopýři však sledují i netopýry, které nepovažují za kořist – a to jak svého, tak i jiných druhů.
Chytří a učenliví
Druhy, které loví hmyz ve vzduchu, odposlouchávají echolokační signály, které značí zaměření kořisti. Podle nich si pak volí to nejlepší místo k lovu – například tam, kde je celé hejno hmyzu. Listonosové žábožraví zase sledují mlaskání, které jiný listonos vydává při žvýkání kořisti. Netopýři ale umí i víc než se vzájemně sledovat a konkurovat si pak v boji o kořist, případně se požírat. Americké glosofágy se živí nektarem květů. Nová místa s kvetoucími rostlinami objevují daleko rychleji, pokud jsou s nimi netopýři, kteří už je znají. Znamená to jediné – že jsou schopny učit se od sebe navzájem.
Lov se zrcadlem
Listonosové druhu Micronycteris microtis (na obr.) ze Střední a Jižní Ameriky loví hmyz, který bez jakéhokoli pohybu odpočívá na listech pralesních stromů. Něco takového se u echolokujících netopýrů dlouho pokládalo za nemožné: Odraz ultrazvuku od listů je daleko silnější než od nehybné kořisti, která je tak pro netopýra skrytá pod jakýmsi akustickým pláštěm neviditelnosti. Přesto ji netopýr dokáže ulovit – a vědci teď díky vysokorychlostním kamerám a umělému netopýřímu echolokátoru už vědí jak. Jejich experimenty prokázaly, že pokud se netopýr přibližuje pod určitým úhlem, zafungují listy jako zrcadlo, ve kterém se kořist odráží a netopýr ji tak dokáže lokalizovat.
