Až do roku 2003 v tom byl pořádek: Viry jsou nebuněční živočichové a jsou menší než bakterie. Viry neumí kopírovat svou dědičnou informaci a vyrábět si bílkoviny, k tomu potřebují zneužít živočišnou, rostlinnou nebo bakteriální buňku. Viry neparazitují na jiných virech. Jenže pak přišel objev mimiviru – prvního z dnes už několika známých obřích virů. Objev, který ukázal, že existují i viry, které mají víc než k jiným virům blíž k buňkám.
Viry větší než bakterie
Velikost běžných virů je rozmanitá: Na jednom konci parvoviry s průměrem virové částice 16 nanometrů, na straně druhé poxviry s velikostí 300 nm. Mimivirus, který byl v roce 2003 identifikován v buňkách měňavkovitých prvoků z jedné anglické chladírenské věže, však měl v průměru 500 nm! Byl tedy velikostně srovnatelný s bakteriemi a některé z nich svou velikostí i předčil. Také jeho genetická informace byla mnohem větší než u jiných virů a také než u některých bakterií.
Obří rekordman
V následujících letech pak byly objeveny další strašidelně velké viry. Zatím největší je Pithovirus, který byl objeven ve 30 tisíc let starém sibiřském permafrostu a který měří až 1500 nm, tedy 1,5 mikrometru. Velikost obřích virů znamená, že na rozdíl od naprosté většiny jiných virů je můžeme spatřit nejen v elektronovém, ale i světelném mikroskopu. Domněnka, že virus je vždycky menší než bakterie, padla.
Překvapivý výzkum
Další přelom způsobilo zkoumání genomu obřích virů. Nejenže je gigantický, ještě ke všemu obsahuje geny, které by virus teoreticky mít neměl. Takové, pomocí kterých si může sám vyrábět bílkoviny. Hostitelskou buňku sice obří viry ke svému rozmnožování stále potřebují, ale ta závislost je daleko menší, než by se na virus slušelo.
Virové matrjošky
A ještě jedno obrovské překvapení: Obří viry mají své vlastní viry - virofágy, které na nich parazitují. Uvnitř obřího mimiviru totiž vědci objevili maličký virus, který dostal jméno Sputnik. Svého virového hostitele potřebuje k tomu, aby se rozmnožoval – samotný měňavkovitý prvok, ve které se rozmnožuje Mimivirus, mu k tomu nestačí. Sputnik mimiviru nijak neprospívá – nakažené mimiviry prapodivně rostly a málo se množily. A mimivirus se Sputniku brání, má tedy něco jako imunitní systém! Ani to bychom od viru rozhodně nečekali.
Rozhazovačné viry nebo zlodějíčci?
A kde se obří viry vlastně vzaly? Jednou z možností je, že jde o původně složitější organismy, které se dokonale přizpůsobily parazitickému způsobu života. Díky tomu si mohly dovolit během evoluce "zahodit" většinu genetické výbavy typické pro buňky. Další možnost je, že vznikly ze zlodějíčků. Obyčejných virů, které svým hostitelským buňkám kradly kusy dědičné informace a včleňovaly je do svých genomů. Nebo to mohou být potomci předků prvních buněčných organismů, kteří se vyvinuli do jednodušší životní formy. Zatím nevíme.
Čtvrtá doména života?
V každém případě však existence obřích virů rozmlžila dosud velice ostrou hranici mezi buněčným a nebuněčným životem. Donedávna se uznávaly tři základní domény organismů: Eukaryota jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy, jejichž buňky mají ohraničené buněčné jádro. Druhou doménou jsou bakterie a třetí archea – mikroorganismy podobné bakteriím, které se od nich zásadně liší stavbou buňky i genomu. K těmto třem velkým doménám bychom však možná měli připočíst ještě čtvrtou – obří viry.
V časopise ABC se dočtete o tom, jak že některé z těch nejhorších virů – pravděpodobně včetně nového koronaviru – pocházejí od netopýrů a kaloňů. A není to žádná náhoda. Proč prozradí ábíčko č. 8/2020, které si můžete koupit od úterý 14. dubna v každé trafice nebo na webu ikisoek.cz/abc.
