Bezobratlé želvušky (kmen Tardigrada) jsou stejně roztomilé jako nezničitelné: Méně než milimetr velcí baculatí tvorečkové s článkovaným tělíčkem, kteří se na svých legračních nožičkách batolí vlhkým mechem nebo půdou a vysávají buňky rostlin a bakterií. A pokud náhodou není vlhký mech k dispozici, budou stejně klidně žít třeba na ledovci, poušti nebo v aktivním sopečném vulkánu, vždyť o co jde. V komiksu by to byli jednoznační klaďasové, kteří díky svým superschopnostem zachrání svět před zkázou. Jestli něco takového někdy udělají, nevíme, ale je jisté, že k přežití zkázy světa mají želvušky ty nejlepší předpoklady.
Pro člověka smrt, pro želvušku drobná patálie
Kde ke svým superschopnostem přišly? Tajemství želvušek má jméno anabióza. Je to jakýsi bezživotný stav, v němž ustane veškerý metabolismus i opravy nebo výstavba tělních tkání. Želvušky tak reagují na nepříznivé podmínky, jako je hluboký mráz nebo úplné vysušení. Jakmile takové trable pominou, želvuška se probudí, obnoví metabolické pochody a pokračuje ve svém běžném životě.
A jak dlouho v anabióze vydrží? Podle vědců teoreticky do nekonečna. Ve stavu anabiózy želvuška vyschne a změní se v pouhou cystu, která připomíná pomačkaný sklovitý útvar. A aby její buňky bez vody neztratily svou funkčnost, zaplaví je cukrem trehalózou, který zachová tvar všech bílkovin a buněčných organel hezky v původním stavu.
Želvušky ve vesmíru
Anabiózu ovládá více bezobratlých živočichů, ale želvušky jsou v tom skutečnými mistry. Co všechno taková želvuška ve stavu cysty vydrží? Vaření ve vodě. Žár dosahující 150 stupňů Celsia. Zmrazení na absolutní nulu, což je –273 stupňů Celsia. Ozáření tisíckrát silnější, než jaké snese člověk. Natlakování na tlak šestkrát vyšší, než jaký je na dně Mariánského příkopu. A také pobyt ve vesmírném vakuu a silném UV záření, jak prokázal výlet na oběžnou dráhu, který skupina želvušek podnikla v roce 2007. Sice jej nepřežily úplně všechny želvušky, ale naprostá většina ano. Co víc byste od superhrdinů ještě chtěli?
