V roce 1857 dánský přírodovědec Japetus Steenstrup správně propojil námořnické zkazky o gigantickém „Krakenovi“ se skutečným obřím hlavonožcem, kterému dal jméno krakatice obrovská (Architeuthis dux). Pokud by chtěla, tato krakatice by nějakou tu plachetnici pod hladinu nejspíš dokázala stáhnout – její délku dnes vědci odhadují na 12 až 13 metrů a hmotnost na víc než 250 kg.
První záběry skutečného monstra
Tvor o velikosti autobusu s očima velkýma jako jídelní talíře, ostrým zobanem a deseti chapadly posetými přísavkami, která dosáhnou na velkou vzdálenost, je děsivý i dnes. O to víc, když si připomeneme inteligenci hlavonožců, která víc než ostatní měkkýše připomíná obratlovce. Možná je štěstí, že jsou krakatice obrovské mimořádně vzácné a v dospělosti se zdržují v hloubkách až 1200 metrů pod hladinou moře. Žádná nikdy nebyla odchycena živá a fyzickým důkazem jejich existence byly dlouho jen kusy rozkládajících se tkání, které moře vyplavilo na pobřeží. Teprve po roce 2000 se krakatici obrovskou podařilo několikrát vyfotografovat a nafilmovat (např tady). A tyto události jako by předznamenaly, že Kraken postupně ztratí svá tajemství.
Mláďata krakatice v mořských proudech
V roce 2013 se vědcům z Kodaňské univerzity podařilo získat a přečíst mitochondriální DNA ze 43 vzorků tkáně krakatic z celého světa. Díky tomu nyní víme, že ačkoli krakatice obrovské žijí ve všech světových oceánech, všechny patří k jedinému druhu. Dokonce ani netvoří geograficky odlišné populace. Vědci to vysvětlují tím, že mláďata krakatic obrovských žijí v povrchových vrstvách oceánu a nechávají se mořskými proudy roznášet po celém světě. Teprve když dorostou do velikosti vhodné k přežívání ve velkých hloubkách, najdou si nejbližší hlubinu a v té se pak víceméně drží.
DNA z Krakena
Skutečný průlom však přinesl letošní rok. V lednu mezinárodní tým vědců oznámil, že má jadernou DNA krakatice obrovské, z níž se dá vyčíst mnohem víc informací než z „pouhé“ mitochondriální DNA. Také je ovšem daleko těžší ji získat, protože je méně odolná. Dlouho to vypadalo pravděpodobně jako to, že Krakena spatříte na vlastní oči. Části těl krakatic pocházely z rozkládajících se zdechlin a navíc se obvykle uchovávaly naložené do lihu nebo formalínu – chemikálií, které sice zabrání dalšímu rozkladu, ale také zničí prakticky veškeré molekuly DNA. Vědcům však nahrála šťastná náhoda. Rybářská loď nedaleko Nového Zélandu objevila uhynulého jedince, vylovila jej a ihned zamrazila. Jeho DNA tak zůstala v téměř nepoškozeném stavu.
Inteligentní příšera
Přečtení genomu krakatice obrovské by mohlo přinést odpovědi na otázky, které mnoha mořským biologům nedají spát: Proč jsou tito hlavonožci tak velcí, jak rychle rostou a kolika let se mohou dožít. Už první zveřejněné výsledky jsou zajímavé. Krakatice obrovské mají ve svém genomu přibližně 2,7 milionu párů bází, chemických sloučenin, v jejichž pořadí je zapsán genetický kód. Je tedy docela velký, když uvážíme, že lidský genom má 3,2 páru bází. Také se v něm ve velkém počtu vyskytují geny protokahedriny, které se podílejí na vývoji komplexního mozku. Pro bezobratlé živočichy nejsou typické, zato se hojně vyskytují v genomech obratlovců včetně člověka. Podezření, že Kraken je vysoce inteligentní stvoření, je tak nejspíš správné.
Ale proč je tak velká?
Další pozoruhodnou skupinou genů, kterou se v Krakenově genomu podařilo objevit, jsou takzvané reflexiny. Ty jsou zase známé jen od hlavonožců a zřejmě jsou klíčem k jejich schopnosti měnit barvu. Naznačuje to, že se i krakatice obrovská v případě potřeby může zakamuflovat tak, aby splývala se svým prostředím. Odpověď na to, proč krakatice obrovské dorůstají větších rozměrů než naprostá většina jiných bezobratlých živočichů, výzkum zatím nepřinesl. Možná je to ale jen otázka času – vědci totiž s analyzováním genomu krakatice obrovské rozhodně hned tak nepřestanou.
Největší hlavonožci
Krakatice obrovská je považována za jednoho z největších hlavonožců a bezobratlých živočichů vůbec. Úplné prvenství však nejspíš patří jinému druhu – kalmaru Hamiltonovu (Mesonychoteuthis hamiltoni), který žije v chladných vodách jižní polokoule. Mezi chobotnicemi jsou pak velikostními rekordmany dva druhy – chobotnice velká (Enteroctopus dofleini) s víc než 5m rozpětím chapadel a hmotností 50 kg a podobně velká chobotnice kosmopolitní (Haliphron atlanticus), která však váží i 75 kg.
Mazaný jako hlavonožec
- Nejvíce dokladů o inteligenci hlavonožců máme od chobotnic, dokonce se zdá, že umí používat nástroje. O nic méně inteligentní však nejspíš není ani další skupina hlavonožců – sépie. Vědci z britské Cambridgeské univerzity tvrdí, že sépie se dovede rozhodovat na základě předjímání nějaké události. Jak to zjistili?
- Sépie obecná (Sepia officinalis, na obr. tady) loví ryby, kraby i krevety, ale krevety jí chutnají nejvíc. Prokázal to pokus, v němž sépie z nabídnuté stravy vždy sežraly nejdřív krevety. Když v tom vědci měli jasno, přistoupili k dalšímu experimentu: Sépiím po několik dnů dávali k večeři krevety. Sépie si na to rychle zvykly a v očekávání večerní lahůdky začaly jíst přes den méně krabů než dříve.
- Když ale vědci začali kraby a krevety náhodně střídat a sépie tak neměly jistotu, co dostanou k večeři, cpaly se přes den kraby stejně jako předtím.
