Okřídlená semena mořských trav měla putovat spolu s mořskými proudy. Jenže se rychle ukázalo, že tahle teorie vůbec nedává smysl.
Semena jako kámen
Posidonie mají velké plody, které se odlamují od mateřské rostliny a plavou na hladině jako bójky kilometry daleko. Když plně dozrají, prasknou a uvolní se z nich jednotlivá okřídlená semena. A ta, namísto toho, aby jako podvodní plachetničky plula v mořských proudech, okamžitě klesla ke dnu. Vědci později zformulovali jinou hypotézu, že účelem křidélek je pomoci semenům mořských trav klesnout ke dnu co nejrychleji, aby je nestačili sežrat jejich predátoři. A opět se mýlili: Kromě malých korýšů, kteří žijí ponejvíce na dně, o semena mořských trav nikdo nejevil zájem.
Tajemství odhaleno na třetí pokus
Vědci, kteří už nad mořskými trávami pravděpodobně skřípali zuby, však nedávno přišli s třetí teorií. Podle ní křidélka pomáhají semenu udržet se v sedimentu mořského dna do té doby, než z něj vyraší kořínky a vznikající rostlinku bezpečně ukotví. A jak se ukázalo, do třetice všeho dobrého, třetí teorie je správná. Dokázaly to jak polní studie a počítačové modely hydrodynamických sil, které na semínka posidonií působí, tak samotné mořské trávy.
Kdo žije na podvodní louce
Mořské louky jsou pastvinami „mořských krav“ kapustňáků širokonosých. Stébla mořských trav jsou domovem drobných měkkýšů, žahavců i ryb. Ocásky se za ně zachytávají i stáda mořských koníků a na dně se mezi nimi prodírají hvězdice.
Zakotvená semínka
Když vědci srovnávali tři druhy z mělkých vod Austrálie, zjistili, že největší křidélka má druh Posidonia coriacea, který žije v oblastech se silnými mořskými proudy a potřebuje tedy nejsilnější „kotvu“. Naopak další dva druhy, které žijí v klidných vodách, měly křidélka malá až prakticky zakrnělá.
Trávy z podmořský luk
Mořské trávy jsou potomci dávných kvetoucích rostlin, které se rozhodly vrátit se ze souše zpět do oceánů a přizpůsobit se životu pod hladinou. V mořské vodě rostou, kvetou a plodí semena. Také tvoří rozsáhlé luční porosty, které poskytují domov, potravu a místo k rozmnožování mnoha živočichům. Oteplování moří spolu s jejich znečišťováním a nadměrným splachováním hnojiv a živin z pobřeží však z mořských trav dělá celosvětově ohroženou skupinu rostlin.
Chaluhové lesy z konce světa
Louky mořských trav nejsou jediné souvislé porosty zelených rostlin, které v oceánech můžeme najít. V mírném a polárním pásu rostou u pobřeží kontinentů takzvané kelpové lesy. Tvoří je velké hnědé řasy (hnědé řasy je pouze označení, ve skutečnosti mají zelenou barvu) – chaluhy, setkat se proto můžete i s označením chaluhové lesy.
Sežrané ježovkami
Podobně jako mořské louky, i kelpové lesy ohrožuje oteplování vody a lidská činnost, především nadměrný lov ryb a velkých korýšů. Kvůli němu se totiž vymykají kontrole populace býložravých ježovek, které kelpové lesy dokážou i zcela vyholit. Výsledkem je podmořská pustina, kde žije jen několik málo druhů živočichů. Problém je také to, že kelpové lesy, zvláště ty z odlehlejších částí zeměkoule, jsou málo prostudované. Za příkladem se můžeme vypravit k souostroví Tierra del Fuego (Ohňová země) u nejjižnějšího výběžku Jižní Ameriky.
Nedotčená divočina
Rozsáhlé kelpové lesy Tierra del Fuego totiž byly zkoumány naposledy v roce 1973 a pak až nyní. Vědce, kteří analyzovali nová data získaná potápěči, však čekalo příjemné překvapení. Za téměř půl století se zdejší ekosystém, který díky své odlehlosti uniká následkům rybolovu, prakticky nezměnil. Chaluhy prosperují a populace býložravých ježovek a hvězdic zůstává stále stejně velká – proto tu také nejsou žádné známky destruktivního spásání.
Ani satelitní data, která jsou pro tuto oblast k dispozici za posledních dvacet let, neukázala žádné výrazné změny. Důležitý pro ochranu chaluh však může být poznatek, že rozsah kelpových lesů kolísá v přibližně čtyřletém cyklu, který souvisí s klimatickým jevem známým jako El Niňo.
