Kolumbie je jediná země Jižní Ameriky, která se rozkládá jak u břehů Atlantiku, tak i Pacifiku. Navíc na její území zasahuje amazonský tropický deštný prales, takže se může pochlubit úžasnou rozmanitostí života neboli biodiverzitou.
Čím se však moc chlubit nemůže, je skutečnost, že právě v Kolumbii v minulém století operoval Pablo Escobar – drogový baron, který zločinem nashromáždil obrovský majetek. Escobar v roce 1993 zemřel během přestřelky s policií a jeho gang se záhy poté rozpadl. Přesto Escobarův odkaz přetrvává. Jen jím nejsou drogy, ale hroši.
Escobarovi hroši na útěku
I drogový baron může mít rád exotická zvířata. Escobar je měl rád dokonce natolik, že pro ně vybudoval soukromou zoo. V 80. letech do ní mimo jiné ilegálně propašoval i čtveřici afrických hrochů obojživelných – tři samice a jednoho samce.
Když se Escobarova říše rozpadla, většina zvířat byla převezena do zoo. S hrochy byl ale problém – byli příliš velcí, příliš nebezpeční a naprosto neochotní při svém stěhování spolupracovat. Zůstali proto v opuštěné zoo, odkud časem i se svými potomky pronikli do blízké řeky Magdaleny.
Tisíce hrochů?
Z původní čtveřice je dnes stádo, jehož počet se odhaduje na víc než 80 hrochů. Kolumbijské životní prostředí jim zřejmě víc než vyhovuje, takže se dá čekat, že jejich počty dále porostou. A to možná velmi strmě – vědci odhadují, že během příštích dekád by v Kolumbii mohly volně žít tisíce hrochů.
Země tak stojí před otázkou, jak se s tímhle živým dědictvím po Escobarovi vypořádat. Hroší populace už začala ovlivňovat zdejší jedinečný ekosystém (jejich trus mění chemii vody) a přehlížet nelze ani to, že hroch je velice agresivní zvíře. V Jižní Americe sice zatím žádného člověka nezabil, ale v Africe je hroch jedním z nejobávanějších savců.
Kolumbijští škůdci
Rozhodování není jednoduché: Ačkoli jsou hroši v Kolumbii považováni za škůdce a invazivní druh, hromadný odstřel zvířat, která koneckonců za svůj osud nemohou, si přeje jen málokdo. Navíc přitahují turisty.
Na druhé straně je třeba chránit ekosystém, a jak už jsme zmínili, odchyt hrochů je nesmírně náročný. A aby to bylo ještě složitější, nová mezinárodní vědecká studie poukázala na to, že hroši možná nejsou na úplně špatném místě a že jejich invaze může mít i svou světlou stránku. Zřejmě totiž zaplňují „díru“, kterou v kolumbijském ekosystému zanechalo vymírání pleistocénních megabýložravců.
Rozkouskovaný hroch
Je potřeba odmyslet si, odkud hroch pochází, a rozložit ho na jednotlivé rysy – jak je velký, co jí, jak a kde se pohybuje. Když to uděláme, zjistíme, že až na zálibu ve vodě je hroch velice podobný vyhynulé obří lamě Hemiauchenia paradoxa.
Obojživelný způsob života spolu s jejich velikostí pak hrochy zase přibližuje obojživelným kopytníkům ze skupiny Notoungulata, která vymřela bez potomků. Takže ačkoli hroch není stoprocentní náhradou ani jednoho dávného megabýložravce, jeho přítomnost v Jižní Americe částečně obnovuje jejich vliv na ekosystém. A hroch také zdaleka není jediný nepůvodní býložravec, který jako by svou invazí vracel čas zpět.
Buvol místo glyptodonta
Zůstaňme zatím v Americe. Evropané sem dovezli koně, kteří utíkali, divočeli a tvořili velká stáda. Pro ekosystém to moc velká novinka nebyla – koně v Americe žili asi 50 milionů let a vyhynuli teprve na konci doby ledové. Místo o invazi bychom tam mohli mluvit spíš o návratu koní.
Evropská prasata v Severní Americe nahrazují vymřelý druh prasete. V Jižní Americe zdivočelí domácí buvoli zřejmě plní roli, kterou v ekosystému hráli obrovití glyptodonti. Původně africké antilopy jelení nahrazují vymřelé jeleny. A tak dále. Amerika podle vědců v posledních 100 tisících letech přišla o 67 % svých velkých býložravých zvířat. Býložravci dovezení člověkem by ale mohli nahradit 46 % těchto ztrát.
Náhrada vyhynulých?
Zajímavá je i situace v Austrálii, kam lidé zavlekli hned několik velkých druhů býložravců: domácí koně a osly, jednohrbé africké velbloudy, asijské tury bantengy a jeleny sambary. Jejich přítomnost v australském ekosystému je tradičně vnímána jako vysoce nežádoucí.
Podle vědců však každé z těchto nepůvodních zvířat nahrazuje některý druh obřích vačnatců. Je to nový a neobvyklý pohled na věc. Vědci však zřejmě mají pravdu ve dvou věcech. Za prvé v tom, že australská a americká megafauna nevyhynula někdy dávno ve třetihorách a ani nevzala za své postupným vymíráním. Její konec nastal náhle před méně než 100 tisíci lety, velmi pravděpodobně v důsledku loveckých aktivit našich předků.
Přirozený stav ekosystému
Druhá věc je problém našeho „krátkozrakého“ vnímání, které se soustřeďuje jen na krátký časový úsek. Za přirozený stav ekosystémů totiž považujeme ten, v jakém se nacházely předtím, než připluly lodě s lidmi ozbrojenými střelnými zbraněmi. Než krajinu začaly křižovat železniční tratě, silnice a letiště. Než lesy ustoupily pastvinám obehnaným dráty. Přehlížíme ale právě to, že zásadní změny do ekosystémů přinesli už jejich první lidští obyvatelé. Bez ohledu na to, že byli vybavení jen dřevěný zbraněmi s kamennými hroty.
Hroch nebo říční kůň?
Přesně tak se dá přeložit latinské rodové jméno hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius). Je nejtěžším žijícím sudokopytníkem – samci váží přes tři tuny a na délku měří víc než 3,5 metru. Ačkoli je „říční kůň“ zavalitý a jeho krátké nožičky s plovacími blanami mezi prsty vypadají neohrabaně, je velmi rychlý – na krátkou vzdálenost na souši vyvine rychlost až 30 km/hod.
Hroši také agresivně hájí své teritorium, přičemž jako zbraň používají nejen svou hmotnost, ale také špičáky, které z dásní vyčnívají na délku až 35 cm. Útoky hrochů byly zaznamenány nejen na lidi a čluny, ale také na dobytek a divoké predátory i býložravce.
