Navzdory tomu, že někteří autoři obrazových knih ichtyosaury vytrvale označují jako „vodní dinosaury“, neměli s dinosaury nic společného – šlo o úplně jinou skupinu plazů. Ale s tím delfínem byste nebyli zas tak moc vedle. Podobnost ichtyosaurů s ozubenými kytovci je totiž jedním z nejkrásnějších příkladů takzvané konvergentní evoluce.
Co to je konvergentní evoluce?
Konvergentní evoluce je proces, v němž nepříbuzné skupiny živočichů získávají podobné rysy prostě proto, že obývají podobná prostředí – a v nich bývají výhodné podobné věci. To, že delfíni vypadají tak, jak jsme zvyklí, je důsledek toho, že proudnicovitý tvar těla s krátkým krkem a mohutnou ocasní ploutví i hlava s dlouhým rypcem plným drobných zubů je pro rybožravé živočichy, kteří potřebují rychle plavat v otevřeném oceánu, široko daleko nejvýhodnější. A ichtyosauři, kteří měli podobný životní styl, na to přišli také – jen o hodně dřív.
Ichtyosauři byli teplokrevní!
Podobnost ichtyosaurů s delfíny však sahá mnohem dál než k zubům a tvaru těla nebo k tomu, že také rodili živá mláďata do vody. V roce 2018 vědci získali fosilii 180 milionů let (období jury) starého ichtyosaura rodu Stenopterygius.
Zkamenělina z německého lomu v sobě dochovala i kus měkké tkáně, ve které se podařilo identifikovat kožní buňky a podkožní tuk neboli blubber (čte se „blabr“) shodný s tím, jenž v silné vrstvě obaluje těla kytovců. Blubber mají pouze teplokrevná zvířata – je tedy prvním přímým důkazem o tom, že ichtyosauři si dokázali udržovat stálou tělesnou teplotu.
Kamufláž proti predátorům
Německá zkamenělina také dokázala, že přinejmenším někteří ichtyosauři ztratili typické plazí šupiny a stejně jako kytovci měli hladkou kůži, která snižuje odpor vody. Navíc používali podobnou barevnou kamufláž jako mnoho žijících mořských obratlovců: Vršek těla ichtyosaura byl tmavý, břišní strana naopak světlá. Při pohledu shora, jaký měl například lovící ptakoještěři, tak hřbet ichtyosaura splýval s temnými hlubinami oceánu. Naopak světlé břicho jej chránilo před útokem jiných mořských ještěrů, kteří útočili zespodu a kterým ichtyosaurus splýval s prosvětlenou hladinou.
Pozemní předkové
Ačkoli bylo přizpůsobení ichtyosaurů životu ve vodě tak dokonalé, jejich předchůdci žili na pevné zemi a do vody se vrátili druhotně. Další podobnost s kytovci! První ichtyosauři vznikli z blíže neurčených suchozemských plazů, kteří se na počátku období triasu před asi 250 miliony lety přestěhovali do moře.
Zpočátku byli ichtyosauři velcí jen jako dnešní vydra, ale postupem doby se zvětšovali až do gigantických forem, jako byl možná až 23 metrů dlouhý Shonisaurus. Jejich evoluce však podle nové vědecké studie nebyla zrovna přímočará.
Vládci oceánů
První ichtyosauři to měli snadné – v mořích byla po velkém vymírání na rozhraní permu a triasu spousta místa a hojnost kořisti. Ichtyosaurům nic nebránilo v rozletu, takže se v krátké době vyvinuli do podoby rychlých plavců a vytvořili velké množství různých forem, které se lišily velikostí i způsobem života. Rychlé evoluční tempo a vláda nad oceány jim ale nevydržely dlouho. Před 200 miliony lety se v mořích objevila konkurence v podobě jiných mořských plazů, jako byli pliosauři a plesiosauři.
Jednotvární ještěři
Ichtyosauři novou konkurenci moc neustáli. A tak přišlo evoluční hrdlo lahve – naprostá většina vývojových linií ichtyosaurů vymizela a zbylo jen pár přeživších. Trochu to připomíná sportovce, který takzvaně přepálí start a před půlkou závodu odpadne.
Ichtyosauři se už nikdy plně nevzpamatovali – během poslední stovky milionů let své existence se vyvíjeli pomalu. Sice vytvořili velký počet druhů, ale jejich rozmanitost byla nízká. Před 90 miliony lety z ne zcela jasných příčin z oceánů vymizel kyslík a víc než čtvrtina mořských obratlovců vyhynula. Ichtyosauři, kteří zřejmě byli příliš „jednotvární“ na to, aby se dokázali přizpůsobit, byli mezi nimi.
Nástup kytovců
Nedostatek kyslíku v oceánech kromě ichtyosarů zahubil i některé jejich konkurenty. Poslední zbytek mořských ještěrů pak zahubilo hromadné vymírání na konci křídy před 65 miliony lety, které způsobil dopad planetky Chicxulub. Oceány však bez velkých predátorů nezůstaly dlouho. Před 50 miliony lety se v nich objevili funkční nástupci ichtyosaurů – kytovci.
Lovec i kořist
Většina ichtyosaurů požírala to, co dnešní kytovci: Ryby a hlavonožce, za kterými se – soudě podle obrovských očí – potápěli do velkých hloubek. Jen málo druhů mělo zuby, které jim umožnily napadat velkou kořist. Ačkoli byli úspěšnými predátory, na samotném vrcholu potravního řetězce ichtyosauři obvykle nestáli. Byli kořistí žraloků i větších ichtyosaurů, později se jejich lovci stali mořští krokodýlovití plazi a velcí mosasauři a plesiosauři, jako byl asi desetimetrový Liopleurodon (na obrázku).
