Patagonští tučňáci v Jižní Georgii dělají to, co obvykle: Dospělí se vydávají do moře na lov ryb, hlavonožců a korýšů krilu. Krmí sami sebe i mláďata a všichni společně produkují velké množství trusu zvaného guano.
Nic, z čeho by se člověku zamotala hlava? Omyl. Potrava z moře, kterou tučňáci konzumují, je velice bohatá na chemický prvek dusík. A když ji tučňák stráví, dusík se spolu s jejich trusem dostane do půdy. Tam žijí půdní bakterie, které dusík přeměňují na sloučeninu známou jako oxid dusný – neboli rajský plyn, v angličtině „laughing gas“ čili „smějící se plyn“. Což je docela výstižné, protože jeho vdechování způsobuje veselost a euforii až hysterii, při větší dávce spánek.
Rajský plyn z trusu tučňáků
Účinky oxidu dusného na člověka jsou prokázané už dlouho – zubaři a chirurgové jej od roku 1844 využívají jako anestetikum. Ještě předtím v roce 1799 je ovšem objevili příslušníci britských horních vrstev, kteří začali pořádat večírky známé jako „laughing gas parties“. Těžko říct, jestli si přitom byli vědomi vedlejších účinků, které mohou dokonce vyvolat zástavu dechu a srdeční činnosti s následkem úmrtí.
Trochu podobný večírek popsali vědci z dánské Kodaňské univerzity, kteří zkoumali tučňáčí trus právě na ostrově Jižní Georgie. Po několikahodinovém vdechování výparů guana plných oxidu dusného jeden z nich začal úplně bláznit, zatímco druhého hlavně rozbolela hlava a bylo mu zle.
Trus má vliv i na klima
Vědecký výzkum může být ošemetný. Ale proč se vědci vůbec chtěli zabývat něčím takovým, jako jsou exkrementy tučňáků? Důvodem je jejich možný vliv na klima. Na subantarktických ostrovech tají ledovce a kvůli jejich ústupu se zvětšuje plocha, kde mohou hnízdit tučňáci.
Víc místa rovná se víc tučňáků, což se rovná větší produkci guana a oxidu dusného. Oxid dusný je skleníkový plyn asi 300 krát silnější než oxid uhličitý. Skleníkové plyny narušují ozonovou vrstvu a přispívají k oteplování planety. Takže znalosti o tom, jak pobyt tučňáků zasahuje do místní bilance skleníkových plynů, se mohou hodit.
Tučňáčí emise
Zatím to naštěstí vypadá, že i kdyby tučňáci káleli jako o život, množství emisí oxidu dusného z jejich kolonií bude pořád příliš malé na to, aby zasáhlo do globálních procesů. Může však ovlivnit místní procesy, které probíhají na rozhraní půdy a vzduchu. Což bude zajímavé zejména tehdy, pokud se splní předpovědi a kolonie tučňáků se začnou rozrůstat.
Tučňáci z ostrovů
Tučňák patagonský je druhý největší žijící druh tučňáka (tím prvním je jeho příbuzný tučňák císařský z Antarktidy). Měří až 95 cm a může vážit přes 20 kg. Hnízdí na ostrovech cirkumpolárního pásu, který obklopuje Antarktidu. Za kořistí se potápí do stometrových hloubek, ale pokud je o potravu nouze, zvládá ponory i víc než 300 metrů pod hladinu moře.
Navzdory své velikosti mají tučňáci patagonští řadu nepřátel. Ve vodě je loví tuleni leopardí, lachtani a kosatky. Ze vzduchu je zase ohrožují mořští ptáci, jako jsou buřňáci, rackové a chaluhy. Útočí hlavně na mláďata, která jsou po zimě zesláblá.
