V roce 1964 objevil americký paleontolog John H. Ostrom v Montaně první fosilní kostru menšího „srpodrápého“ dinosaura z čeledi Dromaeosauridae, kterému dal o pět let později vědecké jméno Deinonychus antirrhopus (rodové jméno znamená doslova „strašný dráp“, druhové „vyvážený“).
Právě výzkum kostry tohoto dinosaura odstartoval malou vědeckou revoluci zvanou „Dinosauří renesance“, která uvedla nový pohled na dinosaury – coby aktivní, úspěšné a často teplokrevné tvory blízce příbuzné ptákům. Právě kostra deinonycha vykazovala velké množství anatomických podobností s kostrami dnešních ptáků a dokládala jejich blízkou příbuznost. A to ještě nebylo všechno.
Tlupy dinosauřích zabijáků
V dalších letech začaly být objevovány fosilní zuby a části kostí deinonychů v blízkosti koster větších býložravých dinosaurů druhu Tenontosaurus tilletti. Každá pátá objevená fosilie těchto až dvě tuny vážících ornitopodů (býložravých dinosaurů) byla doprovázena objevy fosilií deinonychů, a to často několika jedinců.
Na základě těchto zjištění se paleontologové začali domnívat, že deinonychové lovili větší tenontosaury ve smečkách. Naznačoval to počet fosilních fragmentů i prostý fakt, že jeden dravec by na tak velkou kořist nestačil. Představa krvežíznivých smečkových zabijáků se srpovitými drápy se pak brzy ujala i v populární kultuře – vzpomínáte na velociraptory z Jurského parku nebo Jurského světa?
Jurský svět: Zánik říše • Zdroj: CinemArt
Nový objev u velociraptorů
Hypotéza o zabijáckých smečkách deinonychů i jejich příbuzných – velociraptorů, utahraptorů a dalších – se stala na celá desetiletí velmi populární a zcela vyvrácena není ani dnes. Nový způsob výzkumu ale zažitou představu poněkud podrývá.
Rozbor izotopů uhlíku ve fosilních zubech mláďat a dospělců deinonycha ukazuje, že se živili jiným druhem potravy, což je více ve shodě se současnými krokodýly než s žijícími smečkovými lovci, jako jsou například lvi. Způsob získávání potravy se tedy u deinonychů nejspíš podobal dnešním aligátorům nebo třeba varanům komodským. Ti při lovu obvykle nespolupracují, pouze společně hodují a často jsou přitom vzájemně agresivní.
Žádné černé ovce
Draví dinosauři tedy nebyli „černými ovcemi“ v rámci své vývojové skupiny, protože také jejich nejbližší žijící příbuzní, krokodýli a ptáci, téměř vůbec nepraktikují vyspělé lovecké strategie a záměrnou spolupráci při útoku. Místo toho spíše mohl útok jednoho deinonycha vyprovokovat instinktivní útočnou reakci u dalších přítomných jedinců, podobně jako tomu je u již zmíněných varanů komodských.
Navíc je poměrně neobvyklé, když žijící archosauři, tedy opět krokodýli a ptáci, loví kořist větší, než jsou sami. Navzdory naší zažité představě o dinosaurech coby smečkových zabijácích jsou tedy doklady pro tento druh chování ve skutečnosti velmi slabé.
Malý, ale smrtící deinonychus
Deinonychus antirrhopus byl relativně malým teropodem, tedy dravým dinosaurem, který si rozhodně nemohl dovolit zaútočit na velké sauropodní dinosaury, jako byl až 18 metrů vysoký Sauroposeidon proteles. I když ale podle nových poznatků nejspíš nelovil ve smečkách, dokázal skolit i dinosaury větší, než byl on sám.
Dospělí deinonychové měřili na délku až kolem 3,5 metru a vážili asi 100 kilogramů, díky svým 13 centimetrů dlouhým srpovitým drápům na druhém prstu zadní končetiny se dokázali zachytit na hřbetě kořisti a postupně udolat možná i půltunové dinosaury. Je ale jisté, že tak nebezpečný lov mohl pro samotného deinonycha skončit těžkým zraněním nebo i smrtí.
