Za „superschopnost absorpce“ vděčí své slávě jihoamerické šípové žáby dendrobatky. Samy o sobě jedovaté nejsou. Prudký jed batrachotoxin, který vylučují kůží a do kterého si domorodci namáčejí špičky šípů do foukaček, pochází z jejich kořisti – jedovatých brouků a mravenců.
Žáby jed ve svém těle jenom uskladňují. U obojživelníků nás to zas tak moc nepřekvapí, ale kupodivu se ukázalo, že stejnou strategii volí i několik druhů ptáků z opačného konce světa.
Jedovatý pták
Konec minulého tisíciletí, Nová Guinea. Ornitolog Jack Dumbacher vyprošťuje z odchytové sítě jednoho z místních endemických ptáků pištců, kteří nikde jinde nežijí. Přitom si poškrábe ruku, škrábanec olízne. A na ruce i v puse začne pociťovat příznaky mírné otravy, které trvají pár hodin.
Na první pohled to vypadá absurdně, protože v té době není známo, že by byl nějaký pták jedovatý. Později v zájmu vědy ocucá jedno z pírek pištce. A zase otrava! Pták pištec černohlavý, známý také jako pitohui, je doopravdy jedovatý. A místní domorodci to zřejmě dobře věděli. Pištce loví, ale než na ně sáhnou, pečlivě jim kůži a peří odrbou dřevěným uhlím.
Superschopnost proti hadům
Svůj jed pištec nemá v žádné jedové žláze, zato jeho kůže a peří jím jsou úplně prosycené. Pokud vám to připomíná šípové žáby, jste na správné stopě. A co víc, složení jedu je také stejné – opět batrachotoxin! Na pohled neškodný zpěvný pták pištec černohlavý (a jak se ukáže později, i pár dalších druhů pištců) je tedy podle všeho takovou opeřenou mutantkou Rogue z filmů a komiksů s X-Meny.
Pištec černohlavý ožírá jedovaté brouky z čeledi bradavičníkovití a vstřebává jejich jed, který využívá jako obrannou zbraň. A to nejen proti nenechavým ornitologům, ale především proti stromovým hadům bojgám hnědým a krajtám zeleným, kteří rádi loví ptáky. Před pištci však dávají přednost jiným druhům.
