Dlouhokrký plaz byl nejdřív pokládán za velkého ptakoještěra s dlouhým ocasem, který dostal jméno Tribelesodon. Vedly k tomu dlouhé duté kosti, které paleontologové považovali za kosti prodloužených prstů, mezi nimiž se napínala létací blána.
O něco později se ale ukázalo, že „kosti prstů“ jsou ve skutečnosti mimořádně dlouhé krční obratle. Krk plaza byl asi třikrát delší než jeho krátké a poměrně baculaté tělo. Vědci uznali, že s takovou výbavou by chudák plaz létal jen těžko, a prohlásili jej za ještěra jménem Tanystropheus. Jejich trable tím ale zdaleka neskončily.
Dvě záhady
Nikdo si totiž nebyl jistý tím, jestli 242 miliony let starý žirafí plaz žil ve vodě nebo na souši. Také ale mohl vést obojživelný způsob života a jen si tak postávat v mělké vodě. To, co se zachovalo z jeho kostry, neposkytovalo žádná spolehlivá vodítka.
Další záhadou bylo, jestli vědci mají v rukou jeden druh nebo hned dva. Vedle kostí velkých asi šestimetrových ještěrů (z toho asi 3 metry zabíral samotný krk) se našly i kosti daleko menších jedinců. Byla tato 120 cm dlouhá „žirafátka“ mláďaty těch velkých plazů, nebo naopak samostatným druhem, který žil ve stejnou dobu na stejném místě?
Krokodýlí nos
Řešení obou záhad nakonec umožnil technologický pokrok. Vědci mohli při zkoumání fosilií využít tak mocný nástroj, jako je extrémně výkonná výpočetní tomografie. Naskenovali úplně rozdrcenou lebku a z detailních snímků rekonstruovali trojrozměrný model téměř celé lebky.
A protože se díky němu ukázalo, že Tanystropheus měl na lebce prvky zcela typické pro vodní živočichy – například nozdry umístěné na svrchní straně čenichu jako krokodýli – usnesli se, že žil ve vodě. Nebyl však žádným velkým plavcem. Spíš líně polehával ve vodě a číhal na kořist, která se přiblížila na dosah jeho čelistí na konci dlouhatánského krku.
Velký a malý druh plaza
Otázku počtu druhů zase vyřešilo zkoumání příčných řezů kostmi, které obsahují takzvané růstové prstence – něco jako letokruhy stromů – podle nichž se dá odhadnout stáří živočicha. V tomto případě odhalily, že miniaturní ještěři nebyla žádná mláďátka, ale plně dospělí jedinci.
Znamená to, že v dávném triasovém moři došlo k jevu, který vědci označují jako rozdělení niky. Dva druhy rodu Tanystropheus si mezi sebou rozdělily potravní zdroje: Ti velcí lovili ryby a hlavonožce, ti malí se živili malými bezobratlými s tvrdou skořápkou, jako jsou korýši. Čemuž ostatně odpovídají i rozdíly v jejich chrupu.
Záhada vyřešena
Záhada žirafích plazů je tedy po víc než 150 letech od jejich objevu vyřešena. Včetně pojmenování obou druhů. 120 cm ještěři si zachovají původní jméno Tanystropheus longobardicus, zatímco ti šestimetroví dostanou nové jméno Tanystropheus hydroides. Jejich druhové jméno odkazuje na antickou vodní příšeru hydru, která měla hned devět dlouhých krků.
Pravěký ještěr jako žirafa?
Podobnost mezi druhohorním vodním plazem a žirafou je i v něčem jiném než délce krku. Ačkoli je krk žirafy tak dlouhý, tvoří ho jen sedm krčních obratlů – stejně jako u lidí a naprosté většiny jiných obratlovců.
Tanystropheus byl na tom stejně. Ačkoli jeho krk u většího druhu dosahoval úctyhodné délky tří metrů, tvořilo ho jen 13 obratlů. Nevypadaly ovšem tak, jak jsme u obratlů zvyklí: Vzhledem k extrémní délce je v podélném směru musela vyztužovat zvláštní kosti, takzvaná krční žebra.
