V době, kdy lvi dosáhli svého největšího územního rozmachu, obývali velké části Evropy a Asie. Afrika byla jejich od nejjižnějšího cípu až po Maroko. Žili v Severní Americe včetně Kanady a Aljašky a v Jižní Americe možná až po Patagonii. A pak – z geologického hlediska před malou chvílí – přišel pád.
Velké vymírání lvů
V období končící poslední doby ledové asi před 14 tisíci lety vyhynuli evropští a američtí jeskynní lvi. Moderní lvi pustinní se drželi o něco déle: Z jihozápadní Eurasie zmizeli v průběhu 19. a 20. století, v severní Africe vymřeli ve 20. století.
A zatímco v případě jeskynních lvů se na jejich zániku kromě člověka ve větší či menší míře podepsaly i klimatické změny, úpadek populací moderních lvů v posledních asi 150 letech je už nejspíš pouze a výhradně důsledek lidské činnosti.
Lov, ubývání a „rozkouskování“ životního prostředí způsobily, že z přibližně jednoho milionů lvů, který žil ještě kolem roku 1950, dnes zbývá posledních 20 až 30 tisíc afrických lvů, kteří žijí jižně od Sahary, a pouhých 600 lvů indických.
Nejasnosti kolem krále zvířat
Lev je ikonické zvíře, symbol moci, síly a vznešenosti. Bývá považován za krále zvířat. Ve svém neštěstí má štěstí alespoň v tom, že se jeho záchraně věnuje značná pozornost. Jenže ochrana jakéhokoli druhu vyžaduje znalosti a ty v některých směrech u lvů scházejí.
Vědci se například přou o tom, kolik poddruhů lvů pustinných vlastně žilo a žije, a jak jsou si vzájemně příbuzné jak mezi sebou, tak s dávnými jeskynními lvy. Stejně tak nebylo jasné, kdy se od sebe jeskynní a moderní lvi oddělili a začali se vyvíjet na vlastní pěst.
22 lvů
Dořešit tyto otázky se nyní pokusil mezinárodní tým vědců, který analyzoval genom celkem dvaadvaceti lvů. Dva byli jeskynní lvi, kteří před asi 30 tisíci lety zahynuli na Sibiři a v kanadském Yukonu. Linii moderních lvů zastupovalo dvanáct jedinců, kteří byli uloveni v době od 15. století do roku 1959 v Africe a na Blízkém východě. Dalších šest lvů se narodilo v divokých populacích, které stále žijí v subsaharské Africe a v Indii, poslední dva pocházeli ze zoo.
Srovnávání jejich genomů ukázalo, že linie jeskynních lvů se od linie vedoucí ke lvům pustinným oddělila už před 500 tisíci lety. Zajímavé je, že ačkoli k sobě měli blízko, jeskynní lvi se s těmi moderními zřejmě už dále nekřížili.
Severní a jižní lvi
I mezi lvy pustinnými jsou ale zásadní rozdíly. Vědci zjistili, že asi před 70 tisíci lety se linie moderních lvů rozdělila na dvě velké větve – severní a jižní. Do severní větve patřili lvi z Asie, severní Afriky a západní Afriky. Jižní větev pak tvořili lvi z centrální, jižní a východní Afriky.
Tahle informace je nesmírně cenná pro úsilí o záchranu berberských lvů – poddruhu ze severní Afriky, který v přírodě vyhynul v 60. letech minulého století. V zoo jsou chováni, ale je jich jen pár desítek. Dosud se věci domnívali, že berberští lvi jsou příbuzní indickým lvům, a že pokud by jejich krev potřebovala v zájmu zachování poddruhu osvěžit, bylo by logické zkřížit je s indickými lvy. Nyní však víme, že daleko vhodnější by byli západoafričtí lvi, kteří patří do stejné vývojové linie.
Poslední z posledních
Další praktický dopad by výsledky analýzy lvích genomů mohly mít na debaty o osudu oněch šesti stovek posledních asijských lvů, kteří volně žijí na jediném místě světa – v národním parku Gírský les a jeho okolí ve státě Gudžarát v západní Indii.
Odpůrci snah o jejich záchranu argumentují tím, že se nejedná o cenné původní asijské lvy, ale potomky „obyčejných“ afrických lvů, kteří byli do Gudžarátu vypuštěni. Podle vědců však takové tvrzení není pravdou – na to jsou genetické rozdíly mezi posledními indickými a africkými lvy příliš velké. Indičtí lvi z Gudžarátu jsou tedy opravdu poslední asijští lvi.
Budoucnost lvů
Dvě víceméně pozitivní zprávy provází i jedna špatná: Genetická rozmanitost (diverzita) dnešních lvů je podle vědců nižší, než byla ještě před pár desítkami let. Platí to především pro indické lvy, ale nejenom je.
Ačkoli celkově populace afrických lvů není malá, je roztříštěná na několik poddruhů a ty zase často žijí v malých izolovaných populacích daleko od sebe. Tím se zvyšuje riziko příbuzenského křížení, které genetickou rozmanitost snižuje.
A s klesající diverzitou zase klesá odolnost populací vůči různým onemocněním a jejich schopnost přizpůsobit se různým změnám prostředí. Naneštěstí se tak nedá vyloučit, že velké vymírání lvů, které začalo před 14 tisíci lety, se v ne moc vzdálené budoucnosti může završit.
Lví rodina: Druhy minulosti i dneška
Lev jeskynní (Panthera spelaea)
Žil v období pleistocénu ve většině Evropy, v Asii a severozápadě Severní Ameriky. Někdy je považován za vyhynulý poddruh lva pustinného. Ten byl však větší, délka těla bez ocasu dosahovala až 2,5 metru a samci měli méně výraznou hřívu než dnešní afričtí lvi. Jeho fosilie byly objeveny i na území České republiky.
Lev americký (Panthera atrox)
Jedna z největších koček všech dob, mohl vážit až 500 kg a byl až o čtvrtinu větší než dnešní lvi. Žil od Aljašky po Mexiko, podle některých nálezů se zdá, že mohl zasahovat až do Peru nebo dokonce Patagonie. Dával přednost otevřené krajině, ale v chladném klimatu stejně jako evropský lev jeskynní využíval úkryty v jeskyních.
Lev pustinný (Panthera leo)
Žijící druh lva, který se zřejmě rozpadá do osmi poddruhů. Jeden z nich, lev kapský, byl vyhuben koncem 19. století. Lev berberský přežívá jen v zajetí, dalších šest poddruhů zatím přežívá. Poddruhy se liší hlavně rozšířením, jiné rozdíly jsou malé. Někteří vědci se proto domnívají, že žádné poddruhy neexistují nebo existují jen dva – afričtí a asijští lvi.
Lvi v Evropě
V době ledové se o náš kontinent dělili jeskynní a moderní lvi. Jeskyní lvi nepřežili její konec, ale ti moderní ano. Na Balkánském poloostrově lvi pustinní žili ještě před asi 6 tisíci lety, v Maďarsku a na Ukrajině před 3 tisíci lety. V Řecku žili ještě v období antiky. Ostatně Řekové i Římané byli nadšenými lovci lvů, není však jasné, jestli byl jejich kořistí zvláštní evropský poddruh lva nebo lev indický. V Zakavkazských horách na rozhraní východní Evropy a západní Asie pak lvi zřejmě vydrželi nejdéle – údajně zde žili ještě v 10. století.
