Stejně jako korály i zévy mají ve svých tělech zabudované symbiotické řasy. Je to oboustranně výhodný vztah: Řasy mají bezpečný domov a mlž od nich na oplátku dostává produkty fotosyntézy. A to v docela slušných porcích.
Některé zévy dokážou žít čistě jen z toho, co jim vyrobí řasy, takže se vůbec nemusí zabývat tím, že by z vody filtrovaly potravu. Jiné to dělají, ale obstarávají si tak nanejvýš 30 % energie – zbytek je opět na symbiotických řasách. Zéva jim nicméně vydatně pomáhá.
Iridocyty a nanoreflektory
Dřívější výzkum odhalil, že tělo zév obsahuje takzvané iridocyty – buňky obsahující vrstvy nanoreflektorů, jako jsou krystaly aminokyseliny guaninu, které rozptylují světlo. Iridocyty nejsou v živočišné říši nic výjimečného, našli bychom je například v kůži chameleonů, některých stromových žab nebo hlavonožců.
Zévy jsou však jediným přisedlým živočichem, který má iridocyty. A navíc je dokážou šikovně využívat – odrazem světla na svých nanoreflektorech totiž zvyšují fotosyntetickou aktivitu svých symbiotických řas.
Změna délky UV záření
Rozptyl a odraz světla není jediný trik, který zévy se svými iridocyty předvádějí. Tým saúdskoarabských vědců nyní zjistil, že zévy dovedou pracovat i s vlnovými délkami dopadajícího světla. Ultrafialové záření, které by je mohlo poškodit a ze kterého jejich symbiotické řasy nic nemají, mění na záření s delší vlnovou délkou. Takovou, kterou mohou fotosyntetizující organismy využít pro tvorbu živin.
Extra světlo
Klíčem k manipulaci s vlnovými délkami je vnitřní uspořádání iridocytů. Vrstvy krystalů guaninu s vysokou odrazivostí se střídají s vrstvami cytoplazmy (tekuté vnitřní prostředí buňky) o nízké odrazivosti.
Stlačováním a uvolňováním těchto vrstev může buňka jemně vyladit své optické vlastnosti tak, že UV záření neodráží, ale naopak pohlcuje, a pak vyzáří jako světlo s delší vlnovou délkou. Své řasy tak zéva vlastně krmí porcí světla, ke které by se jinak nedostaly. A řasy na oplátku fotosyntetizují jako o život a svou zévu krmí živinami.
Náhodný objev
Nový objev světelné manipulace také může vysvětlit obrovské rozdíly v barevnosti pláště zév. Ty by podle vědců mohly být dány rozdílným obsahem a rozmístěním iridocytů a symbiotických řas, které jsou u každého jedince jiné.
Zajímavé také je, že k objevu došlo vlastně náhodou. Prvotní zájem vědců se totiž netýkal biologie zév – původně chtěli jen zjistit, jestli mají jejich iridocyty vlastnosti užitečné ve fotonice, tedy technologickém oboru, který se zabývá využíváním fotonů světla.
Ohrožené zévy
Čeleď zévovití obsahuje deset druhů zév (rod Tridacna), které obývají mělké vody korálových útesů Tichého a Indického oceánu. Největším druhem je zéva obrovská (Tridacna gigas). Největší známý exemplář zévy obrovské byl nalezen mrtvý v roce 1817 na Sumatře. Měřil 137 cm a váha jeho lastur dosáhla 230 kg.
Počet zév obrovských se snižuje v důsledku lovu pro maso (v Japonsku a v jihovýchodní Asii považované za lahůdku) a dekorativní lastury i odchytem živých jedinců pro mořská akvária.
