Loď HMS Beagle, 30. léta 19. století, asi 60 mil od pobřeží Jižní Ameriky. Na palubě stojí mladý Brit jménem Charles Darwin, který se později – i díky poznatkům, které načerpá na své cestě kolem světa – stane jedním z nejslavnějších přírodovědců všech dob. V tuhle chvíli to ovšem ještě neví. V tuhle chvíli jen fascinovaně pozoruje pavouky, kteří v úplném bezvětří rychle plachtí kolem lodi na svých hedvábných vláknech.
Darwin rozhodně není první, kdo si jevu známého jako „babí léto“ všiml, lidé jej znali už za časů antického učence Aristotela. Prvním, kdo je ale vědecky pozoroval a své pozorování v roce 1827 popsal, byl rovněž britský přírodovědec John Blackwall. Nadšenec do pavouků, který si s Darwinem dopisoval a stál u zrodu moderní arachnologie – tedy vědy o pavoucích.
Pavouk s hedvábným vějířem
Od pozorování pavouků – vzduchoplavců - k vysvětlení mechanismů, jakým létají, ale byla ještě dlouhá cesta. Vcelku logicky se předpokládalo, že k tomu, aby se pavouk odlepil od země a letěl, potřebuje poryv větru nebo termické proudění.
Jenže se také zdálo, že pavouci dokážou odplout i tehdy, kdy vítr ani termika nehrají zrovna v jejich prospěch. Už na začátku 19. století proto panovalo určité podezření, že do hry může vstupovat ještě další faktor – elektrické pole Země.
Tato teorie ale byla víceméně zavržena a vědci se k ní vrátili až v roce 2013. Ukázalo se, že někteří pavoučí vzduchoplavci nevypouštějí jen jedno vlákno, které by je neslo, ale hned několik. A ty se ve vzduchu rozprostřely do tvaru vějíře, jako by je od sebe odpuzoval elektrický náboj.
Zapni mi elektrické pole, chci letět!
Pavouci zřejmě elektrické pole vnímají prostřednictvím jemných chloupků zvaných trichobotrie, které mají na končetinách. Když cítí, že je pole dostatečně silné, vyleze pavouk na list trávy nebo koneček větvičky, jemně přešlapuje na špičkách a čeká, až ho elektrické pole zdvihne do vzduchu.
Že to takto funguje a že elektrické pole stačí k tomu, aby se pavouk vznesl i ve zcela nehybném vzduchu, prokázali vědci z Bristolské univerzity (podívejte se tady).
Během své studie zavřeli drobné pavouky pavučenky (rod Erigone) do vzduchové komory, v níž mohli kontrolovat veškeré podmínky. Včetně proudění vzduchu a toho, že pavučenkám zapínali a vypínali elektrické pole.
Když bylo elektrické pole zapnuté, pavouci vypouštěli vlákno a i ve zcela nehybném vzduchu plachtili. Jakmile vědci otočili vypínačem, snesli se na zem. Zatím není úplně jasné, jestli je elektrické pole nutnou podmínkou „babího léta“. Rozhodně je ale samo o sobě postačující – nějaký poryv vzduchu mohou pavouci klidně nechat plavat.
