Přestože jsou giboni schopni pohybovat se rychlostí kolem 50 kilometrů v hodině a přeskočit v ideálním případě až 15 metrů, létat se přeci jen ještě nenaučili. Příliš široký průsek v pralese tak pro ně znamená nepřekonatelnou překážku, rozdělí jejich území a oddělí samice od samců nebo jim znemožní přístup k potravě.
Gibony ohrozil ničivý tajfun
Právě tomuto problému čelil na čínském ostrově Hainan snad nejvzácnější primát světa, kriticky ohrožený gibon hainanský (Nomascus hainanus). Posledních 30 přežívajících jedinců žije pouze v Národní přírodní rezervaci Hainan Bawangling.
V červenci 2014 však ostrov zasáhl jeden z nejhorších tajfunů za poslední roky. Spolu s prudkými lijáky způsobil v rezervaci mohutné sesuvy půdy, vyvracel stromy a rozdělil prales hlubokými průrvami širokými až 30 metrů.
Přeskočí jen samci
Vědci studovali život hainanských gibonů už před tajfunem, aby našli způsoby, jak je zachránit před úplným vyhynutím. Zničení pralesa a přerušení jejich cest korunami stromů znamenalo novou neznámou hrozbu. Ukázalo se, že dospělí samci dokážou na některých místech průrvy překonat, ale samice a mladí jedinci před nimi váhali a báli se skočit.
Opičí dráha
Situaci proto bylo nutné vyřešit co nejrychleji. Odborníci přišli s řešením, které se osvědčilo v jihoamerických nebo australských pralesích – vytvořit přes průrvu lanový most. Postavit takovou opičí dráhu v pralesních podmínkách byl ovšem dost náročný úkol.
Jen samotné vynesení lan strmými svahy zarostlými tropickým lesem ke stržím je stálo hodně úsilí. K upevnění lan do korun stromů pak museli najmout profesionální stromolezce. Dva přibližně 17metrové „mosty“ tvořené dvojicí lan tak byly dokončeny až o rok později.
Vzdušné mosty
Nic podobného dosud nebylo pro gibony vytvořeno, vědci si tak nebyli jisti, zda vůbec začnou vzdušné mosty používat. Rozmístili proto u nich fotopasti, které je s přestávkami snímali až do roku 2019.
Ukázalo se, že giboni jsou velmi nedůvěřiví. Zatímco v jiných oblastech začali cílové druhy používat umělé mosty většinou do měsíce, giboni se na ně odvážili až po 175 dnech. A to ještě jen samice a mláďata, samci a téměř dospělí jedinci je nevyužili nikdy.
Dlouhodobý plán
Lanový most se nakonec osvědčil, propojil oddělené části pralesa a giboní rodina mohla bez rizika procházet celým územím. Mosty navíc začaly využívat i některé další druhy zdejších savců jako třeba veverky Pallasovy (Callosciurus erythraeus) nebo poletušky rodu Hylopetes.
Je to tedy rychlé a účinné, nicméně dočasné řešení. Vědci spolu s místními ochránci proto začali současně pracovat na obnově zničeného pralesa a pod lana vysazují semenáčky rychle rostoucích stromů, které časem umělé mosty nahradí.
Jak se „chodí“ po laně
V korunách stromů se giboni nejčastěji pohybují tzv. brachiací: Zavěšeni za ruce se na větvi zhoupnou a přehmátnou na další. Snímky z fotopastí ale ukázaly, že se na lanech pohybují hned čtyřmi různými způsoby.
a - Chůze s pomocí „zábradlí“ – po jednom laně gibon jde, souběžného se přidržuje
b - Ručkování v závěsu za všechny čtyři končetiny pod lanem
c - Vzpřímená chůze na laně
d - Brachiace
