Šavlozubé kočky jsou spolu s mamuty a mastodonty ikonickými příslušníky megafauny, která vyhynula ještě před koncem doby ledové. Jenže když se řekne šavlozubá kočka nebo „šavlozubý tygr“, většině lidí v mysli naskočí jen jeden – mohutný americký Smilodon.
Existuje řada jeho skvěle zachovalých fosilií, takže vědci mohli šavlozubého smilodona důkladně prostudovat a zahrál si v různých filmech včetně animáku Doba ledová. Jenže vedle smilodona tu byly i další šavlozubé kočky, které si zaslouží pozornost. V první řadě Homotherium, kterému se česky říká také dýkozubec.
Dýkozubci byli nejrozšířenější
Dýkozubci obývali největší území ze všech šavlozubých koček – jejich fosilie byly objeveny v jižní Africe, napříč celou Eurasií i v Severní a Jižní Americe. Navzdory tomu je ale ucelenějších nálezů, které by zahrnovaly i větší část kostry, poměrně málo.
O něco lepší je to s fragmenty kostí, jako je například kus stehenní kosti dýkozubce druhu Homotherium latidens, který pochází z věčně zmrzlé půdy (permafrostu) v kanadském teritoriu Yukon. Jeho přesné stáří neznáme, ale protože nebylo možné datovat jej konvenční radiokarbonovou metodou, musí být starý nejméně 47 500 let.
Z kosti se vědcům podařilo získat dostatečné množství genetického materiálu na to, aby mohli různými moderními metodami přečíst celý genom jejího původního majitele.
Dokonalé šavlozubé kočky
Srovnání genomu dýkozubce se současnými kočkami, jako jsou tygři a lvi, potvrdilo, že šavlozubé kočkovité šelmy se od těch moderních oddělily velice dávno – před nejméně 22,5 milionu let. Pro srovnání, člověk se od gibonů, kteří k němu mají nejblíž hned po lidoopech, oddělil před 15 až 20 miliony lety.
Genetická analýza také přinesla podrobné informace o životním stylu dýkozubců. V kohoutku asi jeden metr vysoké a na šavlozubé kočky spíš lehce stavěné šelmy s dlouhými vroubkovanými špičáky byly podle výzkumníků dokonalými lovci – silnými, vytrvalými a s výborným viděním. Pravděpodobně lovily v otevřené krajině za denního světla a ve smečce, která kořist štvala až k padnutí. Jak na to všechno vědci přišli?
Výhodné geny
Genom dýkozubce mimo jiné obsahoval informace o pozitivní selekci neboli o tom, jaké varianty genů byly pro tento druh šavlozubé kočky výhodné. Jedinci s těmito variantami byli oproti ostatním ve výhodě, takže měli větší šanci na rozmnožení. Výskyt prospěšných variant genů se tak v populaci upevňoval.
Mezi variantami genů, které u dýkozubců podléhaly pozitivní selekci, jsou ty, které vědci u jiných živočichů spojili s dobrým viděním za denního světla, přizpůsobením se dlouhému fyzickému výkonu a zvýšenou mineralizací kostí, která je spojena se silnou a robustní kostrou.
Společenský život zvířat je ovšem velice komplexní záležitost a je obtížné jej spojovat s genetickými znaky. Protože však vědci našli známky pozitivní selekce i u genů spojovaných se sociálním chováním, přiklánějí se k tomu, že dýkozubci žili a lovili ve smečkách.
Hojní, nebo vzácní?
Zajímavý poznatek je i to, že náš kanadský dýkozubec vykazoval známky vysoké genetické rozmanitosti – vyšší než moderní kočky. Naznačuje to, že jeho druh byl poměrně hojný, což je ovšem v protikladu k dřívějším teoriím.
Ty na základě vzácných fosilních nálezů soudily, že dýkozubci sice byli rozšíření na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy, ale jejich populace byla spíš řídká. Ani to vědci zcela nevylučují – v takovém případě by vysokou genetickou diverzitu mohlo vysvětlit například to, kdyby dýkozubci často migrovali na velké vzdálenosti.
Úspěšný rod šelem
Ať už ale byla populace dýkozubců jakkoli velká, byla z genetického hlediska zdravá. Také vzhledem k obrovskému areálu výskytu i schopnosti dýkozubců obývat zcela odlišná prostředí – od pralesů na Jávě po severskou tundru – je můžeme prohlásit za velmi úspěšný rod šavlozubých šelem.
Je také potřeba zdůraznit, že dýkozubci uspěli i v silné konkurenci dalších velkých kočkovitých šelem, jako byli moderní i vyhynulé formy lvů a tygrů nebo rovněž šavlozubé šelmy rodů Smilodon a Megantereon.
Příliš silná konkurence
Zbývá pak ale otázka, proč před tedy dýkozubci vyhynuli – nejdříve před asi 1,5 milionu let v Africe, pak v Eurasii, kde žili ještě před 28 tisíci lety, a naposled, před 10 tisíci lety i v Americe.
V posledních dvou případech zřejmě šlo o úbytek velkých kopytníků a chobotnatců na konci doby ledové, který mezi šelmami vyvolal zvýšenou potravní konkurenci. A pro tu zřejmě byly moderní kočky vybavené lépe než dýkozubci a další šavlozubé šelmy.
Šavlozubé kočky:
Homotherium
Eurasie, Afrika, Severní a Jižní Amerika před 4 miliony až 10 tisíci lety. Šavlozubá kočka s dlouhou lebkou, jejíž silueta díky svažující se zádi a krátkému ocasu připomínala medvěda nebo hyenu.
Smilodon
Severní a Jižní Amerika před 2,5 milionu až 10 tisíci lety. Velmi masivně stavěný a svalnatý šavlozubý tygr, největší jedinci vážili víc jak 400 kg. Špičáky s hladkými okraji měřily až 28 cm a čelisti se mohly rozevřít až do 120stupňového úhlu.
Xenosmilus
Severní Amerika před 1,8 milionu let až 300 tisíci lety. Po smilodonovi pravděpodobně největší šavlozubá kočka, vážil až 400 kg. Jeho hlavní kořistí zřejmě byla prasata pekari.
Machairodus a Amphimachairodus
Dva podobné rody šavlozubých šelem z Eurasie, Afriky a Severní Ameriky před 11,6 milionu let až 126 tisíci lety. Zdržovali se v řídce zalesněné krajině, ve které mohli kořist přepadat ze zálohy. Největší druhy dosahovaly téměř velikosti smilodona.
Dinofelis
Eurasie, severní Afrika a Severní Amerika před 5 až 1,3 milionu let. Asi jako dnešní jaguár velká kočka se špičáky kratšími, než jaké měly ostatní šavlozubé šelmy. V Africe zřejmě lovila i předchůdce člověka australopitéky.
