Každý majitel psa ví, že jeho chlupatý kamarád s ním zvládne velmi dobře komunikovat jen s pomocí pohledu. Stačí, když se významně zahledí na prázdnou misku nebo zavřenou lednici a pak obrátí pohled na svého páníčka. A když je třeba, klidně to zopakuje. Mnohokrát. Páníček pak misku naplní a pes je spokojen.
Nejen domácí zvířata
Tato vzájemná komunikace pomocí očí mezi člověkem a zvířetem byla dosud známá jen u domácích zvířat. Vědci se proto domnívali, že k jejímu vzniku a rozvoji je domestikace podmínkou.
Jenže nedávné pokusy ukázaly, že podobné komunikace jsou schopna i zvířata, která nikdy domestikována nebyla. Prvními nezdomácnělými zvířaty, která prokázala schopnost komunikovat s lidmi pomocí očního kontaktu, se stali klokani.
Vědci a klokani
Vědci tuto schopnost zkoumali u klokanů chovaných v zoologických zahradách. To proto, aby se zvířata nebála lidí a neutíkala před nimi. Hlavním pokusným druhem se stal ostrovní poddruh klokana velkého, který je endemitem Klokaního ostrova (jinde nežije), kde nikdy neměl přirozené nepřátele.
Vyznačuje se proto mírnou povahou, učenlivostí a je velmi zvědavý. Kromě něj ale vědci pro srovnání zapojili do pokusů i klokana obrovského a rudého, kteří už tak mírní a zvědaví nejsou.
Dobroty v piksle
Pokus spočíval v tom, že byl klokanům předložen neřešitelný úkol. Vědci pro ně připravili jejich oblíbenou lahůdku – kousky sladkých brambor nebo mrkve, kukuřici nebo chutné travní granule. Tu jim zavřeli do průhledné dózy s otvory ve víku – klokani tak mohli potravu vidět i cítit. Při tréninkových pokusech bylo víko na dóze jen volně položené, klokan ho snadno odsunul a pochutnal si na předložené lahůdce.
Prosba o pomoc
Pak ale vědci víko ke krabici přišroubovali, takže se nedalo odsunout a klokan se k pochoutce nemohl dostat. Místo toho, aby se marně pokoušel překážku zdolat, zvedl hlavu a pohlédl vědci do očí. A pak zase hlavu sklonil k uzavřené dóze s potravou. A znovu se podíval na vědce stojícího před ním.
Zcela zřetelně tak žádal o pomoc v situaci, na kterou sám nestačil. Stejným způsobem reagovaly všechny tři druhy klokanů – tedy i ti méně učenliví. Odměnou jim byla pochoutka, kterou jim člověk zpřístupnil.
Vrozená schopnost?
Pokus tak vyvrátil původní předpoklad, že vzájemné komunikace mezi zvířetem a člověkem jsou schopny jen domestikované druhy. Je velmi pravděpodobné, že předpoklady k tomu mají klokani zakódované v genech a že podobné komunikace budou schopny i další druhy společensky žijících zvířat.
Nyní vědci chtějí prostudovat, jak spolu klokani komunikují v rámci stejného druhu: Kterým směrem se dívají, jak otáčejí hlavou nebo pohybují končetinami. A pak by chtěli zjistit, zda podobná gesta používají i při kontaktu s člověkem.
Australští obři
Do pokusu vědci zapojili tři největší současné druhy klokanů rodu Macropus. Prvenství patří klokanu rudému (M. rufus), který ve vzpřímeném postoji měří přes dva metry a váží až 90 kg. Ve velkých počtech žije v pouštích a stepích australského vnitrozemí.
Druhé místo patří klokanu obrovskému (M. giganteus), který váží až 75 kg, a když se postaví, hledí člověku do očí. Jeho domovem je křovinatá buš v západních oblastech Austrálie. Třetí místo pak drží klokan velký (M. fuliginosus), který obývá jih Austrálie a Klokaní ostrov, kde vytváří samostatný poddruh. Dosahuje váhy přes 50 kg.
