Vznik velrybářství jako efektivního komerčního lovu kytovců se klade do 19. století, kdy stoupla poptávka po velrybím tuku, který se používal ke svícení. Mnoho evropských a severoamerických zemí vybudovalo celé velrybářské flotily, které vyplouvaly daleko do otevřeného oceánu. Lov byl nebezpečný – posádka musela z velrybářské lodi sestoupit do malých otevřených člunů poháněných veslováním. V nich se pak k obrovskému a velmi inteligentnímu zvířeti musela přiblížit na blízkou vzdálenost, ze které bylo možné ručně mrštit harpunou.
Předávání informací
Ačkoli by se zdálo, že síly byly vcelku vyrovnané, ve skutečnosti měli navrch lidé. Tady ovšem vyvstává trochu drsná otázka: Když byli kytovci tak inteligentní, proč se nechávali jen tak vybíjet? Odpověď zní, že přinejmenším jeden druh – vorvaň obrovský – se jen tak vybíjet nenechával. Teď ovšem nemluvíme o tom, že se vorvani občas obraceli proti velrybářským lodím, které ve výjimečných případech dokázali potopit. Z analýzy lodních deníků z konce 18. a z 19. století je zřejmé, že vorvani (Physeter macrocephalus) si o novém nebezpečí vzájemně předávali informace a měnili své chování tak, aby se dokázali útokům lidí co nejlépe bránit.
Jediný nepřítel vorvaňů
Pokud si odmyslíme člověka, je jediným nepřítelem vorvaně jiný kytovec – kosatka dravá (Orcinus orca). Proti útoku smečky kosatek se stádo vorvaňů brání tak, že se shlukne do kruhu, uvnitř kterého jsou mláďata a nejslabší jedinci. Z této kruhové obrany pak vorvani vyrážejí, aby dotírající dravce odehnali svými čelistmi a údery mohutných ocasních ploutví. Je to efektivní způsob boje proti kosatkám, velrybářům však naopak usnadnil lov, protože stádo shluklé na jednom místě bylo snadnější vybít. Vorvani se ale brzy poučili.
Útěk od velrybářských lodí
Vědci z kanadské Dalhousieovy univerzity podle záznamů z digitalizovaných lodních deníků spočítali, že během pár let od zahájení lovu vorvaňů v severním Pacifiku se jeho úspěšnost snížila o neuvěřitelných 58 %. Vorvani se naučili, jak se ke člunům bezpečně přiblížit a úderem hlavy je rozbít. A hlavně změnili způsob obrany: Místo toho, aby se shlukli do kruhu, začali prchat pryč od velrybářských lodí. A to nikoli nahodile, ale proti větru – tedy směrem, ve kterém je plachetnice nedokázaly rychle pronásledovat.
Holky, poslouchejte!
Tlaku predátorů se během evoluce přizpůsobují všechna zvířata, jenže geneticky podmíněné změny chování vyžadují čas. A ten vorvani neměli. Zato měli něco jiného – schopnost učit se jeden od druhého. Už ze samotných deníků vyplývá, že lovci měli dojem, že napadení vorvani spolu komunikují.
Dnes navíc víme, že jsou to společenská zvířata, která se zvukem dorozumívají na obrovské vzdálenosti. Stáda vedou samice, které si vzájemně vyměňují informace o tom, kde se zrovna vyskytuje hojnost potravy. A když se oceány začalo šířit nové nebezpečí v podobě otevřených člunů s posádkou vyzbrojenou harpunami, komunikační sítě vorvaňů zřejmě zapracovaly naplno.
Nebezpečné harpuny
Změnou taktiky vorvani vyrovnali síly, ale jen krátkodobě. Přelom 19. a 20. století totiž přinesl nejen parní lodě, ale také vynález výbušné harpuny a harpunového děla. Nové zbraně totálně změnily situaci – najednou mohli velrybáři zabíjet přímo z paluby své mateřské lodi. Oceány se tak nejen pro vorvaně, ale i pro další druhy kytovců jako plejtváky a velryby černé změnily v jatka. Fascinující, ekologicky nesmírně významná a vysoce inteligentní zvířata velrybáři během pár dekád málem vybili. A i když se dnes většinou těší ochraně, nemají to kytovci lehké ani v současnosti.
Zmenšování gigantů
Součástí velrybářství nebyl jen lov a zpracování ulovených kytovců, ale také pečlivé popisování úlovků. Mezinárodní velrybářská komise totiž vyžadovala, aby byl u každého jedince zaznamenán jeho druh, velikost a místo, kde byl uloven. Vznikla tak databáze, která obsahuje údaje o víc než 2,8 milionech ulovených zvířat z let 1900 až 1985. A jakkoli tak vysoké číslo vyznívá děsivě, vědcům velrybářské záznamy umožňují zpětně hodnotit vliv intenzivního lovu na populace kytovců.
O metry kratší kytovci
V druhé polovině 20. století začínaly populace kytovců kolabovat. A nešlo jen o pokles počtu jedinců – velryby i vorvani začaly dorůstat menších rozměrů než dřív. Jako by se vlivem velrybářství zmenšili. Například vorvani ulovení v 80. letech byli v průměru o celé 4 metry menší než vorvani ulovení na začátku minulého století. Podobně výrazné snížení velikosti vědci objevili i u dalších intenzivně lovených druhů včetně vůbec největšího druhu kytovce plejtváka obrovského.
Velryby před vyhynutím
Zmenšování velryb začalo dobrých 40 let před jejich populačním kolapsem, vědci jej proto berou jako velmi časný varovný příznak toho, že by jim mohlo hrozit vyhynutí. Po přijetí mezinárodního moratoria v roce 1986 se tlak na kytovce významně snížil a populace se zvolna začaly obnovovat. Velikosti populací z doby před érou komerčního lovu však dodneška nedosáhly.
Stejně tak velryby a vorvani nezačali dorůstat do takové délky jako dřív. Vzpamatují se někdy do své bývalé slávy? Těžko říci. Už sice v naprosté většině světa nejsou loveni, ale musí se potýkat s jinými škodlivými tlaky – úbytkem potravy, změnami klimatu, hlukem lodních motorů, kolizemi s plavidly a zaplétáním se do rybářských sítí.
Pořád se scvrkávají
O tom, že se přinejmenším některým kytovcům nevede moc dobře, svědčí letos v červnu zveřejněné výsledky studie velryb černých (Eubalaena glacialis) ze severního Atlantiku. Vědci využili skutečnost, že tento druh je víc než 20 let monitorován leteckým snímkováním. Analýza těchto snímků ukázala, že velryba černá, která se narodí dnes, bude v dospělosti v průměru o jeden metr kratší než velryba narozená v 80. letech. Jinými slovy, velryby černé se zmenšují i po zákazu jejich lovu. Jeden metr představuje asi 7% rozdíl ve velikosti. Navíc je to jen průměr – vědci upozorňují, že v extrémních případech je mladá velryba o několik metrů kratší, než by měla být.
Chybějící údaje
Autoři studie se také obávají, že velryby černé nejsou jediným případem zmenšování kytovců v posledních třech až čtyřech dekádách. Podobně postižené mohou být i další druhy – jen u nich neexistují data, která by to umožnila odhalit. Další novinky o velrybách černých najdete v letošním ábíčku číslo 8 nebo tady:
