Občas se stane, že vědce, kteří se zabývají historií lidského rodu, nějaký fosilní nález na dlouho zvedne ze židlí. V roce 2003 byla takovým nálezem lebka maličkého hominida z indonéského ostrova Flores. Vášnivé debaty kolem takzvaných floreských hobitů dodnes neutichly. O pět let později stačil daleko menší nález – maličká kůstka z lidského prstu, která odhalila existenci záhadných denisovanů. A letos tu máme další přelomový nález – a opět je to lebka. Velká, neobvyklá a se zajímavým příběhem.
Lebka ukrytá ve studni
Lebka pochází z čínského města Charbinu, kde ji během prací na stavbě mostu přes řeku Sungari objevil jeden z dělníků. Stalo se to v roce 1933, když byla oblast okupována japonskými vojáky. Aby se jim nedostala do rukou, muž lebku pečlivě zabalil a ukryl v nepoužívané studni.
Ačkoli moc nevěděl, co s ní, byl si zřejmě dobře vědom jejího významu – pravděpodobně v důsledku ohlasu, který jen o pár let dříve vyvolal objev takzvaného pekingského člověka. Z úkrytu ve studni se pak lebka z Charbinu dostala až v roce 2018, kdy o ní její nálezce krátce před svou smrtí pověděl vnukovi. A ten ji předal vědcům, kteří ji tři roky zkoumali a nyní zveřejnili své poznatky.
Pravěký Dračí muž
Původní majitel lebky z Charbinu dostal jméno Homo longi – Dračí muž. Slovo longi totiž v mandarínské čínštině označuje draka. Lebka Dračího muže je vůbec nejlépe zachovaná lebka pravěkého člověka – je v téměř perfektním stavu. Současně je to také největší známá lidská lebka a má prazvláštní anatomii. Od jiných lidských lebek se totiž neliší jen svou velikostí, ale také téměř čtvercovým tvarem očních důlků, až extrémně mohutným valem nadočnicových oblouků, širokými čelistmi a „přerostlými“ zuby. Opotřebení dochované stoličky naznačuje, že nesloužily jen ke kousání potravy, ale i jako nástroj ke zpracování zvířecích kůží a dalším činnostem.
Budeme přepisovat učebnice?
Lebka z Charbinu je stará asi 146 tisíc let a vyniká pozoruhodnou směsicí primitivních a moderních prvků. Například mozek Dračího muže byl stejně velký, jako je mozek našeho vlastního druhu Homo sapiens. Vědecký tým, který Dračího muže popsal, jej pokládá za nový druh člověka. A co víc, podle něj je to náš nový nejbližší příbuzný.
Až dosud se za naše „bratrance“ pokládají neandrtálci, které by tak vývojová linie Dračího muže odsunula až na druhou kolej. Současně by to také znamenalo, že linie lidí a neandrtálců se od sebe musely oddělit o pár stovek tisíc let dříve, než se zatím předpokládá. Sečteno a podtrženo, pokud je Dračí muž nový druh člověka, budou se učebnice přepisovat ve velkém.
Byl to denisovan?
Zatím to tak ale nevypadá. Jiní vědci totiž zmiňují ještě druhou pravděpodobnou možnost: že Dračí muž je ve skutečnosti denisovan, tedy příslušník linie, která měla blíž než k moderním lidem k neandrtálcům. S oběma lidskými druhy se ale denisované křížili.
Pokud se ukáže, že Dračí muž skutečně patřil mezi denisovany, pořád je to úžasný objev. Denisované jsou známí díky nálezu jediné drobné kůstky z lidského prstu v Denisově jeskyni v pohoří Altaj. DNA, která se v něm zachovala, prokázala, že jsou novým lidským druhem. Později byly objeveny ještě jejich zuby a neúplná spodní čelist, která pochází z Tibetské plošiny.
Podobnost s Austrálci
Ačkoli nějaké rekonstrukce vznikly, kvůli minimálnímu počtu kosterních nálezů nelze s úplnou jistotou říci, jak vlastně denisované vypadali. Teorii, že Dračí muž je totožný s denisovanem, však nahrává skutečnost, že jeho podoba se nejvíce blíží původním obyvatelům Austrálie a Oceánie. Právě jejich genomy totiž ze všech současných lidských populací obsahují nejvíce denisovanských genů.
Tvrdý život Dračího muže
Dračí muž byl mohutný a velmi silný muž ve věku asi 50 let, který zřejmě žil spolu se svými druhy v menší skupině v zalesněném prostředí s častými záplavami. Lovil velká zvířata a ptáky, sbíral plody a možná dokonce chytal ryby. Rekonstrukce jej zobrazuje v jeho životním prostředí. Jestli ale skutečně používal pěstní klín nebo nějaké úplně jiné kamenné nástroje, vzhledem k okolnostem nálezu lebky nevíme.
