Je to obrázek, který dokonale vystihuje slovo dobrodružství. Ledovou pustinou se probíjejí odhodlaní hrdinové na saních, které táhnou věrní psi. Podle doktorky Jill Haleyové, která se úlohou psů při objevování Antarktidy zabývá, polárníci své saňové psy oceňovali nejen jako tahouny, ale také jako společníky v neradostné izolaci. Přesto nelze zastírat, že život těchto zvířat byl velice těžký. Novým důkazem je jedna rozdrobená psí sušenka.
Psí sušenky
Dnes je samozřejmé, že se pro psy (a jiné domácí mazlíčky) vyrábí speciální krmivo. Ve skutečnosti je to však relativně nový vynález. Až do začátku 20. století se psi v lepším případě krmili zbytky z kuchyně a od stolu, v tom horším se nechávali, ať si sami něco najdou nebo uloví. Prvním velkovýrobcem psího žrádla byla britská Sprattova společnost, která na konci 19. století začala z masa, obilnin, tuku a mletých kostí vyrábět různé typy psích sušenek.
Otráveni na Antarktidě
Mezi těmi, kdo měl o psí sušenky velký zájem, byli i britští polárníci, kteří mířili do Antarktidy. Dávalo to smysl: Užitečnost arktických severských psů byla nesporná, jenže je bylo potřeba něčím živit. Lehké, trvanlivé a (podle výrobce) vysoce výživné Sprattovy psí sušenky se tak zúčastnily hned několika výprav. V letech 1901 až 1904 to byla výprava kapitána Roberta Scotta, která měla jako první podnikat saňové výpravy do vnitrozemí Antarktidy. Psi byli během ní krmeni nejen sušenkami, ale také sušenými rybami. Bohužel byly zkažené, psi se jimi otrávili a všichni uhynuli.
U Shackletona lepší než u Scotta
Ve snaze nezopakovat dřívější chybu se Scott rozhodl, že během expedice Terra Nova (1910–1913) bude své psy krmit výhradně Sprattovými sušenkami. Experiment nedopadl dobře: Psi byli na krmné dávce 300 gramů sušenek na den tak hladoví, že požírali i své vlastní exkrementy. Když je však začali přikrmovat tulením masem, rychle se zotavili.
Míchání Sprattových sušenek s potravou z místních zdrojů využíval i další britský dobyvatel Antarktidy Ernest Shackleton. Během svých dvou expedic (1907–1909 a 1914–1917) dával psům vysoce výživnou směs sušenek, tuleního tuku a masa a sušeného dovezeného masa.
Těžký psí život
Měly však tehdejší sušenky vůbec šanci uživit psa, který pracoval v tak těžkých a náročných podmínkách? Otázku nyní zodpověděla analýza jedné z pouhých čtyř psích sušenek, které se z dobývání Antarktidy zachovaly. Vědci zjistili, že její složení se příliš neliší od moderních psích granulí.
Ovšem k tomu, aby psí dobyvatel Antarktidy neměl hlad, by musel dostávat 2,6 až 3 kilogramy sušenek denně. Podle expedičních deníků ale psi dostávali jen půl kila a v některých případech dokonce jen 300 gramů denně. Takže ačkoli byly Sprattovy sušenky vhodným krmivem, psi jich dostávali málo. Antarktidu tak dobývali s prázdným žaludkem.
Antarktidu dobývali také poníci
Kapitán Robert Scott je známý hlavně jako neúspěšný dobyvatel jižního pólu. Jeho expedice Terra Nova (1910 až 1913) skončila smrtí průzkumného týmu a prvenství Britům těsně sebrali Norové vedení Amundsenem. I této výpravy se zúčastnili saňoví psi. Scott se však na ně nechtěl spoléhat a do Antarktidy jako alternativní saňová zvířata přivezl poníky. Ti však nebyli tak odolní vůči mrazu jako psi a uhynuli. Dnes je volba poníků považována za jednu z příčin tragédie expedice.
