Viděli jste český film Cesta do pravěku, který vznikl v roce 1955? Pokud ne, pusťte si ho, stále má své kouzlo a k dispozici je i v restaurované podobě. A pak si pusťte některý Jurský park, klidně i ten první z roku 1993. Na chvíli odhlédněme od posunu ve filmařských technologiích a soustřeďme se na to hlavní: Jak dinosauři vypadají.
V Cestě do pravěku jsou pomalí, studenokrevní a poněkud přihlouplí, v Jurském parku rychlí, elegantní a vysoce inteligentní. A nejsou to jen filmy – stačí se podívat na historické a moderní rekonstrukce podoby dinosaurů, které vidíte kolem tohoto článku. Jak k takovému posunu došlo?
První dinosaurus
První věc, kterou je dobré si uvědomit, je, že někteří dinosauři už mají za sebou víc než stoleté výročí. K jejich objevu a vědeckému popsání jejich druhu totiž došlo už v 19. století. Vůbec prvním z nich byl teropod Megalosaurus bucklandii, kterého v roce 1824 popsal britský přírodovědec William Buckland. Rodové jméno Megalosaurus znamená „velký plaz“, druhové jméno bucklandii mu dal sám po sobě. Po megalosaurovi přišli další, a v roce 1842 jiný britský vědec Richard Owen celou skupinu pojmenoval jako Dinosauria čili „strašní ještěři“.
Ptáci a dinosauři
Owen i další vědci si už v 19. století všimli, že kosti „strašných ještěrů“ se v mnoha směrech podobají spíš kostem savců než žijících plazů. A také toho, že někteří dinosauři včetně megalosaura zřejmě chodili vzpřímeně po zadních tak jako ptáci. Německý anatom Carl Gegenbaur dokonce v roce 1863 vyslovil teorii, že ptáci jsou potomky dinosaurů. Dnes je všeobecně uznávaná, ale v 19. století byla příliš revoluční.
Neuchytila se ani myšlenka, že dinosauři byli vyspělými a pravděpodobně teplokrevnými zvířaty. Místo toho převládla představa extrémních plazů, kteří sice byli obrovští, ale také velmi pomalí a velmi hloupí. A že právě proto vyhynuli bez potomků, že byli evolučním omylem a slepou větví.
Strašný dráp
Ačkoli se ji mnozí vědci a také výtvarníci, kteří malovali rekonstrukce dinosaurů, snažili zvrátit, představa pomalých a tupých dinosaurů byla velmi vytrvalá. Odložena byla teprve v 60. letech minulého století kvůli objevu jednoho relativně malého teropodního dinosaura ze Severní Ameriky. Tím teropodem byl „strašný dráp“ Deinonychus antirrhopus. Asi 3,5 metru dlouhý dravec vyzbrojený dlouhým drápem na každé zadní končetině. Jeho kostra se natolik podobala kostře jak archeopteryxe, tak žijících ptáků, že už to prostě nešlo přehlížet. Stejně jako důkazy o tom, že deinonychové byli rychlí lovci, kteří ve smečkách útočili z výskoku.
Dinosauří revoluce
Objevem deinonycha začala takzvaná dinosauří revoluce, která však trvala celých dvacet let – až do 80. let minulého století. Teprve tehdy konečně převládl pohled na dinosaury jako na veleúspěšnou skupinu obratlovců, která prakticky vládla Zemi po celých 135 milionů let. A která měla prostě jenom smůlu v tom, že ji před 65 miliony lety smetl dopad asteroidu. Kdo ví, jak by svět vypadal, kdyby se to nestalo – třeba by dinosauři vytvořili i nějakou civilizaci.
Cesta do pravěku vs. Jurský park
Cesta do pravěku:
Jurský park:
William Buckland: Objevitel a výstředník
Reverend a významný přírodovědec a objevitel prvního známého dinosaura William Buckland (1784 až 1856) vypadá jako úctyhodný viktoriánský gentleman. Což jistě byl, ale provázela ho i pověst výstředníka. Občas studentům přednášel venku z koňského hřbetu, a pokud se hodina konala uvnitř, názorně a dramaticky předváděl pohyby dinosaurů. Proslul pojídáním různých nechutných věcí včetně balzamovaného srdce francouzského krále. Jeho dům byl plný živých zvířat i fosilií včetně dinosauřích koprolitů, tedy zkamenělého trusu. Buckland byl totiž první, kdo správně určil, co jsou koprolity vlastně zač.
