Králík domácí má mnoho podob: Někteří se chovají pro maso, jiní pro kožešinu, existují dokonce plemena, která dávají jemnou angorskou vlnu. A zapomenout nesmíme ani na oblíbené zakrslé králíčky, které si lidé drží jako domácí mazlíčky.
Divoký předek králíků
Zdá se až neuvěřitelné, že všichni ti králíci lišící se velikostí, barvou, tvarem těla i uší nebo strukturou srsti mají jediného předka – evropského králíka divokého (Oryctolagus cuniculus). Původně žil ve Španělsku a v jižní Francii, kde už od pravěku patřil k nejčastěji loveným zvířatům. Proces jeho domestikace začal přibližně ve třetím století před naším letopočtem, kdy byli králíci Římany dovezeni na Apeninský poloostrov.
Z louky do kotce
Už tehdy začali být králíci drženi v jakýchsi kotcích jako zdroj potravy. Postupně pak lidé šířili králíky do dalších oblastí Evropy, kde je vypouštěli do přírody nebo drželi v ohradách. Králíci se v zajetí dobře množili, ale k posledním anatomickým změnám, jimiž se definitivně odlišili od svých divokých příbuzných, došlo teprve během 18. století. Je to tedy jedno z nejmladších domácích zvířat vůbec.
19 druhů králíků
Podobná situace panovala v Americe. Na rozdíl od Evropy, kde žije jediný druh králíka, jich ale zdejší obyvatelé měli na výběr mnohem víc – žije tu 19 druhů králíků, z nichž 17 patří do rodu Sylvilagus včetně nejrozšířenějšího králíka východoamerického (S. floridanus). Také v Americe patřili králíci k oblíbené lovné zvěři. A stejně jako v Evropě je lidé nejen lovili, ale také drželi v zajetí jako zdroj potravy, kožešin nebo k rituálním účelům.
Králíci v Teotihuacanu
Dokládají to archeologické nálezy z mexického Teotihuacanu. V jeho obytných částech vědci objevili malé místnosti. Chemické rozbory jejich podlah prozradily, že sloužily jako kotce pro králíky. Ale přestože mají zdejší králíci s evropskými téměř shodný vzhled i anatomii a stejné potravní nároky a fyziologické potřeby, žádný z nich za více než 2000 let trvající kontakt s lidmi nezdomácněl.
Společenský druh
Řešení této záhady přineslo až srovnání způsobu života obou druhů. Evropský králík divoký žije v početných společenstvích, buduje systém propojených nor s doupaty, v nichž samice pečují o mláďata. Samci jsou stejně jako samice teritoriální a brání své území před jinými samci. Společenský život a snadné rozmnožování druhu je přitom jednou z hlavních podmínek zdomácnění.
Samotáři
Naproti tomu králíci rodu Sylvilagus jsou samotářská zvířata. Samci se toulají a hledají samice k páření, samice jsou teritoriální a agresivně si hájí své území. Pro mláďata hloubí jen mělký, sotva 15 cm hluboký pelech, ke kterému se vracejí, jen když je přicházejí nakrmit. Samotářská povaha vede k tomu, že králíci držení společně v jednom kotci spolu bojují a obtížně se rozmnožují.
Moc druhů
Dalším důvodem, proč američtí králíci nezdomácněli, může být i jejich množství. Chovatelé se nemuseli věnovat jedinému druhu, výhodnější bylo držet v zajetí víc druhů a doplňovat chov odchytem dalších jedinců v přírodě. A tak, přestože evropští i američtí králíci měli ke zdomácnění stejný čas i podmínky, zdomácněli pouze ti evropští.
Králík nebo zajíc?
Zajíci a králíci patří do čeledi zajícovců (Leporidae) a jsou si velmi podobní: Mají krátký ocásek, zadní končetiny delší než přední, nápadně dlouhé uši a jsou býložraví. Pojmenování zajíc však patří pouze rodu Lepus, zatímco zbývajících deset rodů známe jako králíky. Nejnápadnější rozdíl mezi nimi je v jejich rozmnožovací strategii. Zatímco zajíci rodí plně vyvinutá již vidoucí a osrstěná mláďata (nejčastěji dvě), králíci rodí až 12 mláďat, která jsou holá a slepá.
