Kytovci vznikli asi před 55 miliony lety ze suchozemských zvířat podobných jelenům, kteří se čím dál více sbližovali s vodním živlem. Postupně zavrhovali býložravý styl života svých předků a během prvních přibližně 10 milionů let své existence se změnili do podoby, v jaké je známe dnes: jako výhradně vodní predátory.
Přibližně polovinu cesty k takové proměně urazil nově popsaný druh z Egypta, 3 metry dlouhá a 600 kg vážící čtyřnohá velryba Phiomicetus anubis.
Kruté čelisti boha smrti
Druhové jméno anubis odkazuje k egyptskému bohu zemřelých Anubisovi (Anupovi). Paleontologové, kteří pravěkého kytovce popsali, k tomu měli hned dva důvody. Za prvé lebka velryby jim připomínala šakala – a Anubis se znázorňuje s šakalí hlavou.
Druhý důvod docela dramaticky líčí paleontolog a odborník na pravěké kytovce doktor Abdullah Gohar z egyptské Mansourské univerzity. „Byl to úspěšný, aktivní predátor. Objevili jsme, že jeho kruté a smrtící čelisti byly schopné rozervat široké spektrum kořisti. Pro většinu zvířat, která žila ve stejné oblasti, byl skutečným bohem smrti.“
Vrcholový predátor
Jako „bůh smrti“ byl Phiomicetus anubis, který žil před 43 miliony let, zřejmě dost všudypřítomný. Jeho anatomie s krátkým ocasem a čtyřmi pádlovitými končetinami, které byly ovšem schopné i chůze, totiž dovolovala pronásledovat kořist jak ve vodě, tak na souši.
Síla jeho skusu byla podle vědců větší, než jakou mají krokodýli. Pravděpodobně také zabíjel stejným způsobem: ostrými zuby se zakousl do kořisti a pohyby celého těla ji doslova rval na kusy. Své životní prostředí sdílel Phiomicetus s mnoha druhy ryb a paryb, krokodýly, jinými kytovci a suchozemskými savci. A ti všichni byli jeho potenciální kořistí.
Kytovec z pouště
Neúplné fosilní pozůstatky, které vedly k objevu Phiomicetus anubis, byly objeveny už v roce 2008, teprve letos se však dočkaly podrobného výzkumu. Místem nálezu spoušť oázy Fajjúm, která leží nedaleko od egyptského hlavního města Káhiry. Oblast je bohatá na fosilie mořské fauny včetně kytovců, z nichž je Phiomicetus zatím nejstarším a nejprimitivnějším známým druhem.
Evoluce kytovců
Během svého přechodu ze souše do vody kytovci postupně prodělali zásadní proměnu: Ztratili pánevní končetiny, přední končetiny se jim změnily v ploutve. Hlavním orgánem pohybu se stala nově vytvořená vodorovná ocasní ploutev. Tělo získalo hydrodynamický vřetenovitý tvar, ztratilo srst a získalo silnou izolační vrstvu podkožního tuku. Nozdry se přesunuly na temeno hlavy. Ozubení kytovci získali schopnost echolokace.
