Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), známý také jako tasmánský čert, byl donedávna považován za vrcholového predátora Tasmánie. Predátor znamená lovec. A ďáblové, jak nedávný výzkum ukázal, toho moc neuloví, jsou to téměř výluční mrchožrouti. Což je mezi podobně specializovanými savci výjimkou.
Mršina je jídlo zadarmo
Mrchožrouti mají jednu výhodu – k získání potravy nemusejí vynakládat energii jako při lovu. Jenže mršiny se v přírodě neválejí na každém kroku, na rozdíl od ďáblů je tak většina mrchožravých savců, jako jsou třeba hyeny nebo kojoti, současně i lovcem. Malá nabídka uhynulých živočichů navíc vede k tomu, že nemohou být moc vybíraví. Musí brát to, co zrovna je. Jak se ukázalo, i v tomto ohledu jsou ďáblové výjimkou.
Záchraňte ďábla!
Zkoumat ďábly ve volné přírodě je náročné. Jsou ohroženi vyhynutím – může za to smutný fakt, že ďábel medvědovitý trpí smrtelnou, vysoce nakažlivou rakovinou tváře. Zabránit šíření této nemoci je téměř nemožné. Ochranáři proto z dosud zdravých zvířat založili v kontrolovaných přírodních podmínkách několik záchranných chovů. Aby se v nich ďáblům dařilo a množili se, potřebovali mimo jiné dokonale znát jejich stravovací návyky.
Jak ostříhat čertovi vousy
Zjistit, čím se ďáblové v přírodě nejčastěji živí, není úplně snadné. Jednou z velmi přesných metod je rozbor trusu, ten ale prozradí jen to, na čem si ďábel pochutnal naposledy. Vědci proto zvolili jinou metodu. V několika oblastech Tasmánie nalíčili na ďábly průchozí pasti – jakési plastové roury. Odchytili tak celkem 71 jedinců tasmánského čerta, jimž opatrně odstřihli těsně u tlamy nejdelší vibrisy (hmatové vousy), a zase je pustili.
Živá kronika
Vibrisy mají (podobně jako třeba lidské vlasy) jednu důležitou vlastnost: Po celou dobu růstu se do nich ukládají chemické látky obsažené v potravě. A protože rostou dlouho, několik měsíců až rok, jejich chemický rozbor prozradí vědcům, co všechno živočich během té doby sežral. Je to taková živá kronika – čím blíž ke špičce vousu, tím starší záznamy jsou v něm obsažené.
Rozdílné jídelníčky
A právě tady se vědci dočkalinejvětšího překvapení. Očekávaná všežravost se u ďáblů nepotvrdila. Právě naopak, vibrisy prozradily, že ďáblové si vybírají, dávají přednost jednomu, nanejvýš dvěma druhům uhynulých živočichů. A opravdu jsou jako lidé - každému jedinci chutná něco jiného. Jeden se živí pouze určitým druhem klokanů, jiný si pochutnává na papoušcích a další sbírá uhynulý hmyz. Jen jeden z deseti byl všestranný strávník, který se živil vším, co našel.
Záhady nekončí
Jakým způsobem si jednotliví ďáblové vybírají svůj jídelníček, je pro vědce záhada. Netuší, zda se vědomě rozhodnou pro určitý druh potravy nebo prostě volí tu, která je v daném místě nejhojnější. Možná rozhoduje i jejich váha, protože ti nejtěžší jedinci byli nejvybíravější. Ale třeba je to naopak a právě určitý druh potravy způsobuje, že ďábel, který jí dává přednost, tloustne. To všechno jsou však otázky, na které vědci teprve budou hledat odpověď.
Jedineční ďáblové v Zoo Praha
Ďábel medvědovitý je jedním z ikonických zvířat Austrálie, kde je chráněný zákonem. Ze země se proto nesmí vyvážet. První pár se do Evropy dostal až v roce 2005 jako dar dánské korunní princezně Marii, která pochází z Tasmánie. Z kodaňské zoo, kde se ďáblové úspěšně množili, je v následujících letech získaly další čtyři evropské zoo.
Jako šestá se k nim na konci roku 2019 připojila Zoo Praha. Čtveřice pražských ďáblů, sameček Sumac a samičky Nutmeg, Aniseed a Laurel, je ale výjimečná. Byli totiž dovezeni přímo z Tasmánie, takže jso nepříbuzní s ostatními v Evropě chovanými jedinci.
