Až půjdete v pondělí do školy, napínejte uši a mějte oči dokořán. Lejsek šedý (Muscicapa striata) je sice skutečně malý šedý ptáček, a tudíž je velmi nenápadný, ale kromě toho je také velmi mrštný. Obývá světlé lesy, otevřenou krajinu s alejemi, zahradami a sady, oblíbil si však i města a vesnice. A tak často sedává nejen na obvyklých větvích stromů, ale zejména na kůlech, tyčích a sloupcích všeho druhu i na drátech elektrického vedení.
Tam všude můžete zahlédnout drobného lejska, který svým vzpřímeným postojem se svěšenými křídly připomíná vzorného žáčka. Jakmile kolem něj ale proletí nic netušící hmyz, lejsek třepetavě vyletí a lapí svou kořist ve vzduchu. Pak s nebožákem broukem nebo komárem párkrát zabuší, aby odlomil křídla a nohy, a posilněn se vrací na oblíbený posed.
Přitom často cvaká zobákem, někdy i velmi tiše a jednoduše zpívá, škube ocasem potřásá křídly. Hlas lejska si můžete poslechnout zde:
Přírodní insekticid
Lejsek se živí převážně hmyzem. Miluje nejrůznější breberky od komárů přes mouchy a brouky po pavouky a motýly. K jejich lovu má výborně přizpůsobený nástroj – u kořene rozšířený a mírně zploštělý zobáček opatřený hmatovými štětinkami. Ve městech někdy dokonce ponocuje a přilepšuje si druhou večeří – chytá hmyz přilákaný světlem pouličních lamp.
Přestože není ohrožený, navrhuji, abychom tohoto hmyzožravého sympaťáka podpořili. Raději než bezhlavě sázet mladé stromky chraňme ty staré v alejích, parcích a zahradách, v jejichž dutinách může lejsek zahnízdit.
Nenápadný lejsek šedý – pozor, na videu nejprve zpívá pěnice černohlavá, hned po ní se ozývá krutihlav obecný. Lejsek šedý své tiché hvízdání vyluzuje až v čase 0:35 (spolu s pěnicí černohlavou) a pak v časech 0:51 či 0:56 i dále.
Je lejsek vůbec náš?
Protože je závislý na hmyzí potravě, musí lejsek na zimu odletět tam, kde je jí dostatek. A tak se každoročně vydává až do daleké tropické Afriky. Odlétá už koncem srpna a vrací se až na přelomu dubna a května, takže u nás vlastně stráví pouhé čtyři měsíce. Většinu roku je tedy spíš Afričanem. V tropech je ale daleko větší konkurence, a tak si vždycky odskočí zahnízdit k nám do Evropy, aby své potomstvo uživil.
Kde bychom tak zahnízdili
Co se týká bydlení, má lejsek šedý někdy docela zvláštní vkus. Většina lejsků sice hnízdí spořádaně v dutinách stromů nebo výklencích zdí, ale najdeme mezi nimi i odvážné experimentátory. Samečci se v květnu snaží partnerku zaujmout, a tak při výběru místa pro hnízdo popouštějí uzdu fantazii – nabízejí košík na kolíčky na prádlo, osázené i prázdné květináče nebo třeba stínidlo venkovní lampy či dokonce zapomenutou botu. Nedivím se, že samičce často trvá několik dní, než se rozhodne.
Hnízdění lejska šedého v polobudce na zahradě
A teď koukejte přibrat!
Když se lejskům vylíhnou potomci, váží každé holátko sotva čtyři gramy. Už za osm dnů ale svou váhu zčtyřnásobí. To je jako by čtyřkilové novorozeně vážilo za týden 16 kilo. Jen si představte ty supervýkonné rodiče – na hnízdo musejí s potravou přiletět až 500× za den! A to se jim do zobáčku vejde vždycky jen jedna hmyzí jednohubka. Vlaštovkám, které si zobáky naplní až po okraj třeba deseti mouchami, mohou lejsci jen tiše závidět.
Světoběžníci s trpkým osudem
Díky kroužkování dnes víme o cestování lejsků leccos. Třeba že na tahu denně urazí zhruba 50 km. Prozradil nám to jeden lejsek, který dostal kroužek v září 2001 na hnízdě na Vosecké boudě v Krkonoších, kdy ještě netušil, že má před sebou posledních osm dní života. Přesně za tuto dobu totiž stihl doletět do rakouského Salzburgu, kde ho po 377 km dlouhé cestě polapila kočka. To jeho dávný předek, okroužkovaný v roce 1938 jako mládě v Hluboké nad Vltavou, doletěl podstatně dál, skončil ale stejně špatně. V listopadu 1939 ho našli mrtvého v 6032 km vzdálené africké Konžské demokratické republice.
