Když se podíváte na nějaké domestikované zvíře a srovnáte ho s jeho divokým předkem, všimnete si určitých rozdílů. Třeba v barvě, ale také velikosti, proporcích těla nebo v chování. Zatímco pes vás pravděpodobně spíš olízne, než rafne, u vlka bychom na to nesázeli. Dojná kráva je velké, ale mírumilovné zvíře. U jejího předka – dnes již vyhynulého pratura – platilo jen to první.
Syndrom domácího zvířete
Obecně platí, že domácí zvířata mají mírnější, klidnější a poddajnější povahu než jejich divocí předchůdci. Je to logické, právě na tyto povahové rysy je lidi vyšlechtili stejně jako kupříkladu na vyšší produkci mléka. Současne se také zdá, že následkem domestikačního procesu je zmenšování mozku, mezi vědci se o tom dokonce mluví jako o domestikačním syndromu.
Zamilovala se do norských lesních koček. S takovými se v Česku mazlí jen ona! • Zdroj: Karel Janeček, Blesk
Problém však je, že srovnání velikosti mozku domácího zvířete a jeho divokého předka mnohdy vycházelo ze starých a nyní již nedostupných údajů. Nebo že se domácí zvíře srovnávalo s divokým druhem, který už se za jeho přímého předka nepovažuje.
Co má kočka v hlavě
Tým rakouských a skotských vědců se proto rozhodl nově prověřit starší data o velikosti mozku koček. A došel přitom ke stejným závěrům jako vědci, kteří jej zkoumali v minulém století: Kočka domácí má asi o čtvrtinu menší mozek než její divoký africký předek, kočka plavá (Felis lybica) a evropská kočka divoká (Felis silvestris).
Kříženci domácích a divokých koček pak velikostí svého mozku zapadají mezi své rodičovské druhy. Hezky to vypovídá o tom, že domestikace velikosti mozku zrovna moc neprospívá. Ale proč?
Příliš pohodlný život
Pravděpodobně správnou odpověď získáme, když se ještě jednou ohlédneme za úsilím dávných i méně dávných chovatelů. Do chovu po celá tisíciletí vybírali hlavně ty nejmírnější, nejklidnější a nejpoddajnější jedince.
Tato zvířata navíc žila v daleko bezpečnějších a pohodlnějších podmínkách než jejich divocí předkové a hlavu si nemusela dělat ani s obstaráváním potravy. V jejich mozcích se tak klidně mohly zmenšit ty oblasti, které se zúčastňují agresivity a reakcí typu útěk-boj. Což bylo pro zvíře výhodné, protože mozek je energeticky vysoce náročný orgán.
Krávy dojnice a arénoví býci
Jak velký mají mozek?
Čím je krotší a poddanější plemeno skotu, tím má menší mozek. K jednoznačnému závěru došli v loňském roce vědci z Curyšské univerzity, kteří naskenovali lebky 71 plemen skotu a srovnávali je jak mezi sebou, tak s praturem. Právě z tohoto agresivního a nebezpečného divokého tura byl asi před 10 tisíci lety na Blízkém východě domácí skot vyšlechtěný. Výsledky studie ukázaly, že na zmenšení mozku má vliv nejen samotný domestikační proces, ale také míra a způsob interakce s člověkem.
Pomazlit a podojit
Vědci rozdělili zkoumaná plemena skotu do několika kategorií podle toho, jaké je jejich hlavní využití. A ačkoli v průměru má domácí skot asi o čtvrtinu menší mozek než pratur, mezi jednotlivými plemeny byly velké rozdíly.
Nejmenší mozek v poměru k velikosti těla měla mírňoučká mléčná plemena, která s lidmi přicházejí do každodenního kontaktu. S dojnými kravami se navíc zachází (nebo by se přinejmenším mělo zacházet) vlídně. O něco větší mozek měla masná plemena a ještě větší byl u plemen, která se na volno chovají například v parcích a rezervacích a jejich kontakt s lidmi probíhá spíš na dálku.
Pratur v aréně
Absolutními vítězi ve velikosti mozku jsou však arénová plemena skotu, která mají kvůli (zavrženíhodným) býčím zápasům s lidmi jednoznačně špatnou zkušenost. Jsou šlechtěna na agresivitu a bojovnost a kromě samotného zápasu přicházejí do styku s člověkem jen málokdy. A jejich mozek je podle vědců prakticky stejně velký, jako byl mozek praturů.
