Poslední známý vakovlk uhynul v roce 1936 v zoologické zahradě v Hobartu na ostrově Tasmánie. Svět se dlouho zdráhal uvěřit, že byl opravdu poslední. Po celé 20. století se objevovaly zprávy, že byl tu i onde spatřen, že byly nalezeny jeho stopy či zbytky kořisti. Dokonce bylo uspořádáno několik výprav do divočiny v přesvědčení, že někde přece ještě musí přežívat. Ale vše bylo marné, živého vakovlka už nikdo nikdy nespatřil.
Jurský park s vakovlky
V posledních desetiletích se s rozvojem genetických věd zájem vědců zaměřil jiným směrem – místo hledání přežívajících jedinců v přírodě se pokoušejí oživit vakovlka podobně jako filmoví vědci oživili dinosaury v Jurském parku – za pomoci genů získaných z muzejních exponátů. Jenže se ukázalo, že filmové zázraky v reálném světě nefungují.
Poškozená DNA
Získat DNA vakovlků se podařilo již na přelomu tisíciletí. Následně proběhla řada pokusů o jejich klonování. Ovšem vytvořit skutečnou kopii vyhynulého tvora se ukázalo jako nemožné. Genetická informace z neživých muzejních vzorků je totiž nevratně poškozená, a tedy nepoužitelná. Projekt oživení vakovlka klonováním byl proto v roce 2005 zastaven.
Genetické nůžky
Od té doby ale genové inženýrství udělalo obrovský krok vpřed. Tím nejvýznamnějším byl objev tzv. genetických nůžek. V podstatě jde o to, že vědci dnes dovedou na libovolném místě přerušit řetězec DNA, „vystřihnout“ z něj určitou (třeba tu poškozenou) část a nahradit ji jinou. Nebo tam prostě jen další část přidají nebo uberou. A to vše v živé buňce.
Devět kroků
Tento objev znamená pro vakovlky novou naději. O jeho oživení se dnes pokouší skupina vědců z univerzity v Melbourne a vypracovala devítibodový plán jeho návratu. První dva kroky už mají za sebou – zmapovali DNA vakovlků včetně poškozených úseků a také DNA přežívajících dravých vačnatců, kteří jsou jeho blízcí příbuzní. Tím úplně nejbližším je drobná vakomyš, která má s vakovlkem nejvíc shodných genů.
Kmenové buňky
Mnohem obtížnější úkoly však mají vědci před sebou. Především musí srovnat genetickou informaci obou druhů. Zjistí tak, které části DNA mají shodné a které musí v buňkách vakomyši nahradit nepoškozenými úseky DNA vakovlka. Výsledkem by měly být kmenové buňky (to jsou jakési univerzální buňky, z nichž se může vyvinout libovolný orgán) s kompletní genetickou informací vakovlků. Z nich pak chtějí vypěstovat embryo – zárodek již skutečného vakovlka, který vloží do náhradní matky.
Užitek pro všechny
Zdánlivě to vypadá jednoduše, ale řada kroků dosud nebyla nikdy vyzkoušena. Vědci proto předpokládají, že jim celý projekt zabere nejméně 10 let. Nově získané znalosti ale budou užitečné i pro ostatní dravé vačnatce, z nichž většina je ohrožena vyhynutím. Genetické mapy umožní lepší plánování jejich záchranných chovů a návratu do přírody, nebo třeba změnu genofondu vymírajících kunovců, která jim zajistí imunitu vůči jedu jejich časté kořisti – invazních ropuch obrovských.
Nejbližší příbuzní
Draví vačnatci (Dasyuromorphia) se od posledního společného předka začali oddělovat před 35–46 miliony lety. První se oddělila větev vakovlků, jejímž posledním zástupcem byl právě vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus).
O necelých 5 milionů let později se oddělila větev vedoucí k jedinému současnému zástupci, mravencojedu žíhaném (Myrmecobius fasciatus). I on je adeptem na znovuzrození vakovlka, sdílí s ním 95 % shodných genů. Větev vakomyší tlustoocasých (Sminthopsis crassicaudata) je stará „jen“ 32 milionů let, přesto je vakovlku geneticky bližší a navíc není na rozdíl od mravencojeda ohrožena vyhynutím. I proto je pro výzkum vhodnější.
Zjistěte více o vakovlkovi a dalších vačnatcích:
