Původním domovem krysy obecné (Rattus rattus) je jihovýchodní Asie, kde žila stromovým způsobem života. Když začaly vznikat první zemědělské osady, objevila výhody soužití s lidmi a stal se z ní tzv. synantropní druh. Tedy druh, který žije v blízkosti lidí a má z něj prospěch. Kromě dostupných potravních zdrojů (sýpky a sklady potravin) jí to přineslo ještě další výhodu – spolu s lidmi cestovala a šířila se do nových oblastí.
Krysí geny promluvily
První krysí přistěhovalci „připluli“ na obchodních lodích s obilím z Malé Asie a z Egypta do starověké Říše římské. Vědci dlouho předpokládali, že současné krysy jsou jejich potomky. Nedávno prostudovali genetické informace pozůstatky krys z řady archeologických nalezišť pocházejících z období od 1. do 17. století našeho letopočtu. Data prozradila překvapivou věc: Současné krysy nejsou potomky těch prvních! Krysy se do Evropy dostaly ve dvou nezávislých vlnách.
Krysy římské
Krysy v Říši římské se s římskou expanzí šířily na další evropská území. Ale na sever od hranic říše se v tomto období krysy nedostaly. Přibližně v 5. století našeho letopočtu se krysí populace ve starém Římě zhroutila. Vědci to dávají do souvislosti s tzv. Justiniánským morem, který byl vedle klimatických změn jednou z příčin pádu Říše římské. Většina venkova následkem morové epidemie osiřela a krysy přišly o své domovy a potravu.
Nová vlna
Ale už od raného středověku v 9.–10. století našeho letopočtu se krysy začínají v Evropě objevovat znovu. Jak však geny ukázaly, nebyly to přežívající zbytky krys ze starověkého Říma. Do Evropy přicházela geneticky odlišná populace. Připlouvaly na obchodních lodích z Asie do jižních oblastí západní Evropy – k pobřeží Francie, odtud se pak díky rozvíjejícímu se námořnímu obchodu se severozápadní Evropou šířily dál. Ve 13. století už žily na většině území Evropy včetně Britských ostrovů, o sto let později dosáhly hranic Finska.
Morové epidemie
Krysy neblaze prosluly jako původci moru. Ve skutečnosti jsou jím blechy, které na nich parazitují a které jsou hostiteli morové bakterie Yersinia pestis. Právě to zavinilo morovou epidemii ve starověkém Římě. A bez následků nezůstala ani druhá invaze krys do Evropy. Ve 14. století propukla snad nejhorší morová epidemie v historii lidstva – tzv. Černá smrt měla na svědomí prakticky celou třetinu tehdejších obyvatel Evropy. Čilé obchodní styky východu a západu ale krysám pomohly tuto pandemii přečkat a jejich počty to nijak neovlivnilo.
Konec krysí vlády
Začátkem 18. století se do Evropy začal šířit další jihoasijský hlodavec – potkan obecný (Rattus norvegicus). Na rozdíl od krys je to mokřadní druh, v městském prostředí tak našel ideální podmínky v různých stokách a kanálech, vyhovovaly mu i nově budovaně stavby z cihel. V konkurenci s většími a silnějšími potkany krysy brzy prohrály, potkani je z měst vytlačili. A i když v Evropě nevyhynuly úplně, jejich počty se už nikdy nevrátily ke středověkým hodnotám.
