Kde byste v Evropě našli skutečně parádní mokřad? Za nás jednoznačně vítězí delta řeky Rhôny na jižním pobřeží Francie. Mezi dvěma říčními rameny se nachází asi 1000 km², velká rezervace Camargue. Jde o chráněnou oblast, kde ve slaných mokřadech na pobřeží Středozemního moře žije mnoho druhů divokých zvířat. A také polodivocí bílí koně a černí býci.
Záhadný původ koní z Camargue
Camargští koně zřejmě vznikli křížením místních koní s berberskými a arabskými koňmi, kteří přicházeli na iberský poloostrov 7. a 8. století. Vyloučený však není ani vliv asijských plemen v době stěhování národů. Dnešní camargský kůň je mimořádně odolný: V létě čelí vedrům, v zimě studené slané vodě a prudkým prosoleným větrům zvaným mistral, které se prohánějí mezi písečnými dunami.
Kůň bez podkov
Je logické, že v takovém prostředí není šance najít pastviny plné měkké trávy. Koně si tu však vystačí s rákosem, tvrdými travinami a dalšími slanomilnými rostlinami. Mokřadnímu prostředí jsou přizpůsobena i jejich široká kopyta, díky kterým se kůň méně boří v měkkém terénu. Mají také výjimečně tvrdou rohovinu, díky které se ani sedlaní camargští koně nemusejí podkovávat.
Francouzští kovbojové
Stáda camargských koní žijí polodivoce, ale místní pastevci zvaní gardiani – taková jihofrancouzská verze amerických kovbojů – je jednou za rok seženou, spočítají a označkují nově narozená hříbata. Přitom si také vybírají koně pro výcvik. Gardiani jezdí na zkrocených hřebcích camargských koní, které využívají i při práci s místním plemenem černého skotu s dlouhými rohy.
Býčí zápasy bez krve
Bílí camargueští koně a černý skot se nesetkávají jen na mokřadních pastvinách, ale také v závěru místní verze býčích zápasů zvané „course camarguaise“. Naštěstí pro býky během nich neteče krev (alespoň ta jejich, k lidským zraněním občas dochází). Cílem pěšího zápasníka totiž není mladého býka zabít, ale kovovými „hrabičkami“ drženými v ruce mu strhnout ze hřbetu barevnou kokardu. Po skončení zápasu pak gardieni na koních slavnostně odeženou býky zpět k jejich stádu.
