Roku 2009 došlo na pobřeží Beaufortova moře na Aljašce k fantastickému objevu. Vědci tu nalezli 100 000 let starou lebku nedospělého ledního medvěda. Protože jde o jedinou takto starou kost medvěda ledního ze Severní Ameriky, jejímu výzkumu byla věnována velká péče. A pojmenování také – pravěkého medvěda pokřtili výzkumníci jménem Bruno. Později se sice zjistilo, že jde o samici, ale označení už se nezměnilo.
Nedávno analyzovali Brunovu DNA vědci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Výsledky prozradily, že až 10 procent genomu současného medvěda hnědého pochází z medvědů ledních. Pravěké křížení přitom negativně neovlivnilo ani jednu stranu. A nebylo to naposledy, co medvědi prošli mezidruhovým křížením.
Klimatické změny
Podobné fenomény sledujeme i v současnosti, a to v důsledku klimatických změn. Ovlivňuje je řada faktorů, od změn intenzity slunečního záření přes odchylky oběžné dráhy kolem Slunce až po horotvorné procesy. Od průmyslové revoluce v 19. století se na klimatu podepisuje i člověk spalováním fosilních paliv.
Změny jsou rychlejší než ty z předchozích historických etap. Dochází k tání ledovců, věčně zmrzlé půdy permafrostu i mořského ledu, zvyšování hladin oceánů, extrémům počasí i rozšiřování pouští.
Pizzly přichází
Zvířatům téměř doslova mizí půda pod nohama. Přirozené životní prostředí řady druhů se mění. Úbytek mořského ledu, který využívají pro lov lední medvědi, je nutí vydávat se za kořistí na pevninu. Potkávají se s medvědy grizzly, kteří by tam neměli co dělat. Jenže severní části Ameriky se také oteplují a pro grizzly je snadnější pronikat tam, kam se v předchozích generacích nevydávali.
Setkání obou druhů někdy vede ke zkřížení a narození pizzlyho. Lední medvěd a grizzly jsou totiž blízcí příbuzní, ačkoliv jejich poslední společný předek žil před více než 250 tisíci lety.
Na ledu je mu zima
Ve volné přírodě byl pizzly poprvé spatřen v roce 2006, jeho bílou srst zdobily hnědé skvrny a grizzlyho hrb. V původním prostředí ledních medvědů by měl problém přežít, protože mu krátký krk brání v lovení v hlubší vodě a není ani nijak zdatným plavcem. Po ledu se mu špatně chodí kvůli drápům zděděným po grizzlym a navíc ho zebou nohy. Celkově není moc odolný vůči mrazu.
V nových podmínkách by se mu ale mohlo dařit dobře, protože kříženci bývají zpravidla odolnější než původní druhy. Je navíc dokázáno, že se může dále množit. V roce 2010 byl totiž objeven pizzly druhé generace, jehož matka byla pizzly a otec grizzly.
Když kojot potkal vlka
Dalším příkladem mezidruhového křížení je kojotovlk, který žije v Severní Americe. Podle vědců se začal objevovat před více než sto, možná dvěma sty lety v oblastech, kam tehdy pronikalo stále více kolonistů z Evropy. Vymycováním lesů zmenšovali přirozené prostředí místních šelem, tedy vlků z východu a kojotů ze západu, kteří se začali divoce křížit mezi sebou, aby nevyhynuli.
Několik milionů
Poprvé byl kojotovlk popsán roku 1969. Do té doby si lidé při setkání s ním mysleli, že jde zkrátka jen o velkého kojota. Stavbou je jejich tělo vlčí, na rozdíl od samotářských kojotů ale loví ve smečkách. Vytí je kombinací vlčího a kojotího, inteligenci zdědili po kojotech. U kříženců, kteří se narodili v zajetí, tedy vlastně omylem, zpravidla dochází k tomu, že jsou tito jedinci neplodní a nemohou se dále množit. To ovšem není případ kojotovlků, kteří jsou naopak plodní až moc.
Kosatky a delfíni
K mezidruhovému křížení dochází i v oceánech. V teplých vodách mírného až tropického pásu se občas setkává delfín skákavý s kosatkou černou. Přes rozdílnou velikost jsou schopni se společně pářit, k čemuž dochází vzácně, většinou ve chvíli, kdy je populace jednoho z druhů ohrožená. Jejich potomkům se říká velfín ze slov delfín a velryba. Není to ale správné označení, protože kosatka černá patří mezi delfínovité, nikoliv mezi velryby.
Kdo se přizpůsobí, vyhraje!
Velfíni mají tmavě šedou kůži, delfína přerostou zhruba v roce věku, ale velikosti kosatky nikdy nedosáhnou. Tito kříženci jsou plodní, kříží se ochotně s delfíny. Nedávno došlo ke zpozorování dalšího křížence z čeledi delfínovitých, potomek vznikl spojením delfína drsnozubého a elektry tmavé.
e proto možné, že se do budoucna v důsledku činnosti člověka objeví další kříženci, kteří se budou snažit přizpůsobit novým podmínkám na planetě. Nevyhnutelně to však bude mít vliv na biologickou rozmanitost druhů, kdy některé původní mohou i zcela zaniknout.
Ligr, zorse nebo cama
V zajetí dochází k mezidruhovému křížení častěji než ve volné přírodě. Vznikají tak zajímavé hříčky přírody, které už se ovšem ve většině případů nemohou dále rozmnožovat.
Ligr
Zkřížením tygřice se lvem vznikne ligr. Jde o největší kočkovitou šelmu na světě. Roku 2001 se v safari v americké Jižní Karolíně narodil ligr Hercules vážící úctyhodných 418 kg. Dělá tak čest svému jménu, jež získal po bájném antickém silákovi. Ligři většinou nemají hřívu, jejich lví srst zdobí světlé tygří pruhy. Samci jsou zpravidla neplodní, samice se dále množit mohou. Ligři jsou však náchylní k mnoha nemocem, jako je rakovina, artritida či selhání orgánů, proto ve světě nyní převládají snahy kočkovité šelmy mezi sebou nekřížit.
Zorse
Po zkřížení samce zebry s klisnou, ke kterému ale ve volné přírodě nedochází, vznikne zorse. Tyto experimenty byly prováděny na začátku 20. století v Anglii a Africe ve snaze vytvořit koně odolného vůči mouše tse tse, která přenáší spavou nemoc. Zebry jsou vůči ní totiž odolné. Zorse se podobá matce, jen je menší a na nohou a zádech má tmavé pruhy. Díky zebřímu otci je mládě velmi odolné vůči chorobám a parazitům, jež trápí koně. Má i skvělý zrak a sluch a dožívá se až 30 let. Bývají však neplodní.
Cama
Zvíře s vysokou produkcí vlny a se spolupracující povahou, silou a velikostí velblouda? Tak o takové se roku 1997 snažili v Dubaji umělým oplodněním lamy velbloudím spermatem. Celkem vzniklo 7 kříženců zvaných cama, jejichž srst však dosahuje délky jen 6 cm, zatímco u lam může měřit až 25 cm. Zvíře není nijak vysoké, ani nemá hrb, ale je schopno vypít naráz více vody a pak bez ní dlouho vydržet.
