Tato teorie, kterou vyslovil Charles Darwin přibližně v polovině 19. století, už tak úplně neplatí. Nález dávného žirafího předka, který žil v severní Číně před téměř 17 miliony lety, naznačuje, že dlouhý žirafí krk mohl vzniknout ze zcela jiných důvodů.
Boj o přežití
Ona pravěká „žirafa“, kterou vědci pojmenovali Discokeryx xiezhi, se těm dnešním moc nepodobala: Nebyla větší než ovce a ani délkou krku nijak nevynikala. Žila v oblasti podobné dnešním savanám, v nichž byla nouze o potravu i vodu. Právo na život a rozmnožování si proto samci museli tvrdě vybojovat. Stejně tvrdí a nemilosrdní bojovníci jsou i současní žirafí samci. Také oni si musejí v chudé savaně potravu a právo rozmnožovat se vybojovat nad jinými samci.
Video zachytilo porod žirafy v pražské ZOO • Zdroj: Zoo Praha
Berany duc
Způsob boje předků dnešních žiraf se však lišil. Bojovali stejně jako např. dnešní berani: rozebíhali se proti sobě a sráželi se hlavami. Discokerixové však byli k takovému boji mnohem lépe vybaveni. Berany chrání před zraněním masivní lebka a mohutné krční vazy. Ale hlavu discokerixe chránil navíc jakýsi pancéřový plát - tvrdý rohovinový disk na temeni. Samotná těžce vyzbrojená hlava by však na slabém krku neměla žádný význam.
Masivní krk
Discokeryx měl proto nezvykle silné krční obratle, na které se upínaly mohutné svaly. Mnohem důležitější ale bylo spojení krku s lebkou, které bránilo jeho rozlomení – tak komplikovaný spoj nemá žádný z podobně bojujících obratlovců. A tady se dostáváme k současným žirafám – jak ukazují anatomická srovnání, žirafy po svých předcích zdědily podobné znaky na krční páteři i shodné spojení s lebkou. A ovšem - také bojovnost samců.
Krk jako bič
Během vývoje ale došlo ke změnám. Tvrdý pancíř na temeni nahradily růžky. A hlavní zbraní žiraf se stal právě ten silný šlachovitý krk. Žirafí samci jím mávají jako bičem, na jehož konci pevně sedí až 30 kg těžká hlava vyzbrojená růžky. Švih dlouhým krkem dodá úderu hlavou proti nepříteli takovou sílu, že souboje často končí těžkými zraněními a smrtí soupeře. A je jasné, že čím delší krk žirafí bojovník má, tím drtivější údery hlavou rozdává. Své „dlouhokrké“ geny pak předává potomkům.
Proč mají dlouhý krk i nohy?
Podle vědců se tedy zdá, že dlouhý krk se u žiraf vyvinul kvůli boji a ne k získávání potravy z vysokých stromů. Jenže nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Pokud by se vyvinul jen pro boj, proč by měly stejně dlouhý krk i samice? A nejen to, žirafy mají i neobyčejně dlouhé nohy. Vědci se tak přiklánějí k názoru, že za jejich neobvyklý vzhled může spíš kombinace selekčních tlaků. Včetně nedostatku potravy a zvýhodněného přístupu ke korunám stromů. Takže pan Darwin přece jen nebyl tak úplně vedle.
Vyřešená záhada
Žirafy (r. Giraffa) patří mezi přežvýkavce, tedy do příbuzenstva jelenů nebo obyčejných krav. Je to ovšem největší přežvýkavec současného světa – dospělí samci běžně váží více než tunu. Vzhledem k tomu, že každá žirafa má trochu jinou kresbu srsti, vědci se dlouho nemohli shodnout, kolik jich vlastně je.
Zpočátku předpokládali, že jde o jediný druh s řadou poddruhů. Později připustili existenci několika druhů, ale teprve v roce 2021, když se jim podařilo přečíst jejich úplnou genetickou informaci, získali přesnou odpověď: Existují čtyři samostatné druhy žiraf (severní, síťovaná, jižní a masajská), které vytvářejí celkem sedm poddruhů.
