Pytlonoši rodu Geomys jsou středně velcí severoameričtí hlodavci, kteří svým způsobem života vzdáleně připomínají naše sysly, s nimiž ale nejsou příbuzní. Stejně jako oni mají lícní torby, které používají k přenášení zásob potravy na horší časy. Žijí v rozsáhlých, často až 160 m dlouhých labyrintech podzemních nor, kde mají své únikové chodby, ložnice a spižírny.
Podzemní města pytlonošů
Z nor vycházejí pytlonoši jen výjimečně, takže nejsou moc často k vidění. Ale jejich podzemní kolonii prozrazují četné „krtiny“ na povrchu. I svou potravu většinou hledají pod zemí – živí se kořínky, hlízami, oddenky, cibulkami apod. Jen tam, kde je nad zemí bohatší vegetace, si svou podzemní stravu obohacují o různé listy či plody.
Chudí příbuzní
Vědci z floridské univerzity před časem studovali pytlonoše floridské, kteří obývají chudé písčité půdy s řídkými porosty borovic a dubů a téměř žádným podrostem. Domnívali se, že se jim bude dařit hůř než jedincům žijícím v oblastech s bohatší vegetací. Dostatek potravy je totiž pro pytlonoše životně důležitý: Hrabání nor je stojí až 3400krát víc energie než stejně velká zvířata, která běhají po povrchu země.
Rozkopané nory
Výzkumníci ale čekalo překvapení – floridští pytlonoši z chudých písčin byli ve stejně dobré kondici jako zvířata z úrodnějších oblastí. Vědci proto začali zkoumat, čím se vlastně živí a jak jejich nory vypadají uvnitř. Ve zvolené oblasti rozkopali nory v hloubkách od 20 do 64 cm. Očekávali, že v nich mnoho dostupné potravy nenajdou, byli přesvědčeni, že všechny kořínky, na které pytlonoši při hrabání narazili, museli spořádat.
Prozíraví hlodavci
Jenže se ukázalo, že pytlonoši „myslí“ i na dny příští a zdaleka nesežerou všechno. Právě naopak. V nově hloubených tunelech kořeny opatrně oddělují a hlavní kořen jen nahlodají. Ten se po narušení začne větvit a do nory prorůstají nové mladé kořínky. O ty se pytlonoši pečlivě starají: Přihrnují k nim zeminu a hnojí je vlastním trusem. Aby je nepoškodili, vyhloubí kolem této „zahrádky“ novou noru, která rostoucí kořínky obchází.
Lidé a pytlonoši
I tato činnost samozřejmě vyžaduje energii, vědci proto počítali, zda ji nově vypěstované kořínky nahradí. Ukázalo se, že pytlonoši z nich doplní jen 21–62 % denní spotřeby energie, takže se hledání nových zdrojů potravy nevyhnou. Ale získaná energie z vypěstovaných kořínků jim k hloubení dalších nor bohatě stačí. Pytlonoši floridští jsou tak podle vědců vedle člověka jediným savcem, který zemědělsky hospodaří (dosud to bylo známé jen u některých druhů hmyzu) a živí se svou vlastní vypěstovanou úrodou.
Pracovití hlodavci
Pytlonoši (čeleď pytlonošovití – Geomyidae) tvoří samostatnou čeleď hlodavců Severní a Střední Ameriky. Dělí se na šest rodů s přibližně 40 známými druhy. Pytlonoš floridský (Geomys pinetis) je jedním z 12 druhů tohoto rodu. Obývá písčité oblasti na jihu USA. Zatímco farmáři ho považují za škůdce, ekologové vyzdvihují jeho pozitivní vliv na přírodu. Hloubením nor kypří a provzdušňuje půdu a vynášením materiálu na povrch ji převrací a zúrodňuje. Podle vědců dokáží pytlonoši na hektarovém pozemku vynést na povrch téměř 82 tisíc kg zeminy za rok.
