Vedle menší andulky je právě australská korela chocholatá (Nymphicus hollandicus) nejznámějším a nejběžněji chovaným papouškem vůbec. Pro mnohé milovníky exotických ptáků má zvláštní přitažlivost, neboť je dost velká a svým vzezřením velice připomíná kakaduy. S těmi je ostatně řazena do společné čeledi kakaduovití, ovšem do samostatné podčeledi korely (Nymphicinae). Angličané jí dokonce říkají cockatiel, což bychom mohli volně přeložit jako kakadík. České jméno korela je nepochybně odvozeno z domorodého a následně Angličany převzatého pojmenování chocholatých papoušků corella. Angličané tak ale dnes pojmenovávají jen některé menší bílé druhy kakaduů.
Jak vypadá korela
Hlavní ozdobou korely je velká nápadná chocholka. V klidu je složená na temeni hlavy, ovšem při vzrušení se zdvihá vysoko nad hlavu podobně jako u pravých kakaduů. Postavu má korela středně velkou (i s ocasem může být 32 dlouhá, tedy delší než malé druhy pravých kakaduů), štíhlou, s dlouhými špičatými křídly a ocasem s nestejně dlouhými rýdovacími pery. Prodloužena jsou zvláště dvě střední pera. Základní barvou přírodně zbarveného samce je šedá, vespodu bledší a místy s hnědavým přelivem. Pera v chocholce, stáčející se kupředu, jsou žlutá podobně jako čelo, temeno, hrdlo a lícní skvrny. Na tváři jsou nápadné oranžové ušní skvrnky. Spodek ocasu je tmavošedý. Samice má temeno, chocholku a lícní skvrny tmavě žlutošedé. Spodek ocasu má žlutavé skvrny, vypadá jako příčně pruhovaný.
Korela chocholatá v přírodě
Korela je typický pták vyprahlého australského vnitrozemí. Obývá vlastně celý kontinent s výjimkou pobřežních vlhkých patrií. Zjištěna byla i v Tasmánii, zde se ale patrně jedná o náhodné zálety nebo spíše uprchlíky z chovů. Hejna korel se stěhují krajinou z místa na místo s jediným cílem - sehnat napajedlo s vodou a dostatek potravy. V dobách sucha korely opouštějí oblasti, kde byly několik týdnů či měsíců početné, a naopak osídlí jiná území, kde stejně dlouhou dobu nebyly spatřeny. Potravou korel jsou hlavně travní a bylinná semena, zrna, plody a všelijaké bobule. Byly pozorovány, jak sbírají semena akácií na stromech nebo pod nimi. Někdy působí značné potíže farmářům, když si vyberou za cíl obilné dozrávající pole. Přednost dávají pšenici.
Hnízdo v dutině eukalyptu
Hnízdní sezóna korel chocholatých závisí na klimatických podmínkách (déšť) a z nich pramenící dostupnosti potravy. Nejčastěji hnízdí v Austrálii od září do prosince, někdy ale až v dubnu. Hnízdo je umístěno v dutých větvích nebo dutinách ve kmenech stromů, s oblibou si vybírají eukalypty (blahovičníky) poblíž vody. Samice snáší čtyři až sedm vajec na dno, pokryté jen dřevní drtí ze stěn dutiny. Na vejcích sedí oba ptáci z páru 21 až 23 dnů, samec obyčejně během dne a samice přes noc. Mláďata opouštějí hnízdo po čtyřech až pěti týdnech po vylíhnutí. Do šatu dospělých částečně pelichají asi po šesti měsících.
Staletá historie
Prvním, kdo přivezl do Evropy zprávy o korele, byl slavný anglický biolog John Gould, jehož jedinečná třiceti šesti svazková monografie The Birds of Australia, doprovázená fantastickými kresbami, je dones velice ceněna jako první skutečné dílo o ptácích Austrálie. Byla vydána v roce 1840 a v té době se také zřejmě poprvé korely objevily v Evropě. První úspěšný odchov nahlásil německý chovatel Lenkfeld v roce 1858. Starou tradici má chov korel i u nás. Postupně ji sice částečně nahrazovaly jiné druhy jako jsou rovněž australské rosely nebo neofémy ale korela chocholatí si stále udržuje čelné místo v popularitě. Vděčí za to hlavně poměrně malým nárokům jak na chov, tak na odchov mláďat. Proto si korelu vybírají mnozí začínající chovatelé a učí se na ní základům chovatelských dovedností.
Chcete doma mutanta?
I dnes se ale chovu korel věnují špičkoví chovatelé, kteří se snaží vyšlechtit ptáky dokonale zbarvené, s dlouhatánskou chocholkou, a také odlišně zbarvené mutace. Můžete tak vidět korely albinotické (ztratily veškerý pigment, oči mají červené), lutino (žluté s červenýma očima), bílé s černýma očima (při bližším pohledu je jejich barva spíše smetanová), světle šedé, skořicové, isabelové, straky, perlové, šupinaté, lemované, bělokřídlé, černokřídlé, černé... Korela je vhodným ptákem jak pro chov v bytě, tak v zahradní voliéře. Mnoho milovníků ptáků si pořizuje mladou korelu jen tak, na ochočení a pro potěšení, bez případných ambicí na nějaké množení. Splňuje všechny podmínky, aby se stala ideálním domácím společníkem a mazlíčkem. Zcela zkrotne, není hlasitá ani agresivní, příliš neničí zařízení bytu, a i když má pro "mluvení" jen malý talent, naučí se opakovat i několik slov a zvuků.
Klec, bidýlka, staré noviny a miska
Pro chov jedné korely, kterou budeme pouštět prolétnout, postačí i malá běžně prodávaná klec. Musí být dostatečně vysoká, aby si odpočívající pták nešpinil o dno klece svůj dlouhý ocas. Velice praktické je, aby kolem klece byl ochranný pás (skleněný, plastový), který zabrání nadbytečnému znečišťování okolí klece plevami. Již při koupi či výrobě klece dbáme na to, aby dvířka byla dostatečně velká a nebyly problémy s vyndáváním ochočené korely či s jejím vracením do klece. Pro pár ale už budeme potřebovat klec prostornější - čím větší, tím lepší. V obou případech ji zařizujeme střídmě - raději se vzdáme všemožných papouščích hračiček, nabízených v obchodech. Postačí bidla z tvrdého dřeva na opačných stranách klece (vhodnější jsou upravené větve o nestejném průměru). Na dno, případně do výšky bidel umístíme dvě mělčí misky na vodu a potravu. Dbáme na to, aby ptáci, sedící na bidlech, nemohli trusem misky znečišťovat. Dno klece by mělo být výsuvné, nebo alespoň snadno odnímatelné, což velice zpříjemní a urychlí pravidelné čištění. Dno pokrýváme nejčastěji novinami nebo jiným savým papírem. Na dno klece také postavíme misku na různé pochutiny (míchanici, piškoty, zelené krmení) a vitamínové či minerální přípravky. Všechny misky při výměně obsahu pečlivě vymýváme.
Venkovní voliéra pro korely
V bytě lze odchovat korelí potomstvo i v poměrně malých klecích. Výjimečně dokonce může postačit klec dlouhá 100 cm a vysoká 70 cm. Důležité zde ale je, aby byly korely přivyklé přítomnosti lidí a nebály se jich. Pro chov se ale mnohem více než velké bytové klece hodí zahradní voliéry, ve kterých se ptáci cítí nejlépe. Korely jsou poměrně otužilé, ovšem při celoročním pobytu mimo dům je nutné, aby voliéry měly vnitřní krytou část, kam bude možné při velkých mrazech ptáky uzavírat. Zde také vždy nabízíme potravu. Pro běžný chov postačí voliéry dlouhé 2 až 3 m a široké 0,8 až 1,5 m a vysoké kolem 2 m. Na konstrukci používáme přednostně kov a pevné drátěné pletivo na potažení. Nejvhodnější oka pletiva jsou 12 - 14 mm, která ochrání ptáky před predátory (hlavně kočkami, kunami, lasičkami, ale i krahujci, jestřáby, poštolkami atd. a myšmi. Korely jsou na rozdíl od jiných papoušků docela snášenlivé a v prostornější voliéře můžeme chovat i několik párů pohromadě. A s párem korel můžeme mít dokonce třeba andulky, agapornisy, rozely, neofémy, drobné astrildy, holoubky atd. Takovou skupinu sestavujeme pod dohledem, ptáky vypouštíme ideálně naráz, a pokud se objeví jakákoliv nevraživost, takového jedince odchytíme.
Čím krmit korelu?
Korely krmíme vhodnou směsí zrnin obsahující proso, oves (loupaný i neloupaný), slunečnici, lesknici, případně pšenici a semenec. Vedle těchto kupovaných zrnin milují nezralé klásky obilovin, travní a bylinná semena (lipnice, jílek, srha, jitrocel). Velký význam má předkládání máčeného nebo klíčeného zrní, zvláště před začátkem hnízdní doby. Ze zeleného krmení je nejvhodnější ptačinec a listy pampelišky. Korelám stejně jako jiným papouškům nabízíme kousky různého ovoce podle sezónní nabídky, hlavně ale jablka a různé bobuloviny, ze zeleniny pak zvláště mrkev včetně natě, špenátové a salátové listy atd. Vhodným doplňkem stravy jsou i různé čerstvé větve zvláště ovocných stromů, vrby, topolu, jívy, břízy, jeřábu atd., jejichž okusováním se také zabaví. V hnízdní době, tedy obvykle od jara do podzimu, podáváme vedle máčeného a klíčeného zrní také tzv. míchanici. Může mít nejrůznější složení, ale obvykle obsahuje strouhanou mrkev (případně i další kořenovou zeleninu, červenou řepu, květák, brokolici atd.), vejce uvařené na tvrdo, strouhanku nebo ovesné vločky (vejce a strouhanku můžeme nahradit tzv. suchou vaječnou směsí, prodává se řada značek), případně na drobno posekané zelené krmení. Výsledná směs se nesmí lepit, ale musí být sypká, i když přiměřeně vlhká. Do míchanice je vhodné přidávat vitamínové přípravky s obsahem vitamínů A, D3, E, drcené skořápky (nebo nějaký přípravek s vápníkem).
Jak na odchov korel
Pokud se podaří sestavit vhodný pár a je mu poskytnuta odpovídající péče i prostředí, pak s největší pravděpodobností zahnízdí a bude vyvádět potomstvo. Na počátku sezóny, tedy někdy s příchodem teplejších dnů během dubna, umístíme do voliéry nebo na stěnu klece hnízdní budku. Její dno by mělo mít rozměry asi 25 x 25 cm a výšku 40 cm. Vletový otvor by měl mít průměr asi 8 cm. Jakmile zasedne samice na hnízdo, omezíme krmení vaječnou míchanicí i naklíčeným zrním, bohatým na vitamín E (stimuluje činnost pohlavních orgánů a ptáci se mohou snažit založit nové hnízdo třeba na staré snesené snůšce). Vaječnou míchanici začneme podávat až těsně před líhnutím mláďat (asi 18. den po snesení prvního vejce). V obzvláště teplých dnech musí být ve voliéře stále velká miska s vodou, ve které se budou ptáci koupat a vlhkým peřím zvlhčovat vejce, která jinak mohou vyschnout. Zárodek pak uhyne ještě před vylíhnutím.
Pozor na tahanice o budku
V době, kdy je mladým korelám asi měsíc, samice často znovu snáší. V té době může docházet k tahanicím o budku, pokud ji první mláďata ještě neopustila. Je proto vhodné do voliéry umístit další budku a do ní případně velká mláďata přemístit. Rodiče je budou bez potíží krmit i tam. O mláďata se starají rodiče (hlavně samec) ještě asi tři týdny po vylétnutí. V době, kdy se mají líhnout mláďata z dalšího hnízda, je ale z voliéry raději odstraníme. Páry ve výborné kondici necháváme hnízdit nejvýše maximálně třikrát v roce a pak jim odebereme budku, aby se ptáci moc neoslabili.
