Jižní Amerika má spoustu zvláštností, ale jedna by vás možná nenapadla: Ze všech kontinentů právě na ní žije nejvíc druhů psovitých šelem – celkem deset druhů. Na to, proč právě tady jich je tolik, měli vědci krásnou teorii. Jenže ta jim teď částečně vyletěla komínem.
Amerika bez psovitých
Ona krásná teorie vychází ze skutečnosti, že až do doby před 4 až 3 miliony lety byla Jižní Amerika izolovaným kontinentem, na kterém žilo jen velmi málo placentálních savců (to jsou všichni kromě vačnatců a ptakořitných, jako je třeba ježura). A žádný z nich nebyl předkem psovitých šelem. Pak se ale situace dramaticky změnila poté, co se mezi Severní A Jižní Amerikou vynořila z moře sada vulkanických ostrovů a ostrůvků. Postupně z nich vznikla Panamská šíje – úzký pás pevniny, který spojil oba kontinenty.
Cesta šelem na jih
Možnosti přejít ze Severní Ameriky do Jižní takříkajíc suchou nohou využila řada živočišných druhů. Vzhledem k vysokému počtu současných jihoamerických psů a lišek a krátké době, kterou měli na svůj vývoj, vědci předpokládali, že mezi nově příchozími bylo i několik druhů psovitých šelem – předků oněch deseti druhů, které v Jižní Americe žijí dnes. A i když to vypadá logicky, právě tady má teorie původu jihoamerických psovitých šelem slabé místo, které odhalila genetická analýza.
Jen jeden předek
Osekvenování genomů všech deseti druhů totiž ukázalo, že všechny jihoamerické psovité šelmy pocházejí z jednoho jediného druhu předka, který přes nově vznikající Panamskou šíji přešel před 3,9 až 3,5 milionu let. Velikost jeho populace, která osídlila Jižní Ameriku, vědci vypočítali na přibližně 11600 jedinců.
Potomci těchto psovitých šelem se rychle rozšířili po celém kontinentu, zabydlovali různá prostředí a rozvíjeli různé potravní strategie. V prostředí, kde podobný typ predátorů chyběl, se tak za (z geologického hlediska zanedbatelně krátké) přibližně 3 miliony let dokázaly z jednoho druhu rozrůznit na dnes žijících rovných deset.
Nepravděpodobní „bráchové“
Přepálené tempo evoluce však nebylo jediným překvapením, které na vědce při luštění genomů jihoamerických psů. Ukázalo se totiž, že nejblíže příbuzní jsou si právě ti, kteří se vzhledem i způsobem života vzájemně podobají nejméně: Nohatý pes hřivnatý, který miluje ovoce, a nizoučký pes pralesní, který má v potravě větší podíl masa než vlci nebo afričtí psi hyenoví.
Šelmy psovité z Jižní Ameriky:
Pes hřivnatý (Chrysocyon brachyurus)
Pes hřivnatý je obyvatel travnatých pamp, bažin a řídkých lesů. S výškou 70 až 90 cm v kohoutku a hmotností až 25 kg je největší jihoamerickou psovitou šelmou. Na svých dlouhých nohách se pohybuje takzvaným mimochodem, což znamená, že kupředu vykračuje vždy nohama na stejné straně těla.
Pes pralesní (Speothos venaticus)
Navzdory své vizáži s „medvědí“ hlavou a velmi krátkýma nohama dokáže rezavý pes pralesní velmi rychle běhat. Žije v až dvanáctičlenných smečkách, které dokážou zdolat i tak velkou kořist, jakou je kapybara, a troufnou si i na tapíra.
Pes krátkouchý (Atelocynus microtis)
Pes krátkouchý je málo známá šelma, která žije v lidmi neobydlených nížinách Amazonie. Je všežravá, loví i korýše v řekách. Váží asi 10 kg a zřejmě žije samotářsky nebo v párech. Pes krátkouchý vydává různé zvuky, některé se údajně podobají sovímu houkání.
„Falešné lišky“ (r. Lycalopex)
Šest vzájemně si velmi podobných druhů rodu Lycalopex, kteří se živí lovem menších obratlovců a nepohrdnou ani ovocem. Latinské jméno se dá přeložit jako „falešná liška“. Největší z nich je až 13 kg vážící pes horský (na obr.), po psu hřivnatém druhá největší psovitá šelma Jižní Ameriky. Nejohroženější je pes Darwinův, který žije pouze na dvou malých územích.
Maikong (Cerdocyon thous)
Až 8 kg vážící psovitá šelma s krátkými končetinami, která má ráda kromě drobných obratlovců také ovoce. Proslulá je ale zejména tím, že na pobřeží moře loví kraby. Podle nové genetické studie je Maikong blízce spřízněný se psem krátkouchým.
